V Česku studuje jeho dcera, kterou před nedávnem navštívil. Milovník historie Vladimir Friz vzpomíná, jak při cestě do Prahy nachodil po Národním muzeu několik kilometrů. Poté se ale musel potomek Volyňských Čechů vrátit zpět na Ukrajinu za svými povinnostmi v armádě. Nejen o tom je čtvrtý díl seriálu Zapomenutí Volyňští Češi.
Pátek, 9. června 2023, 06:55
Od začátku války neopustila Ukrajinu. Svitlana Samčišina má sice v Česku řadu příbuzných, ale Žytomyr neopustila ani v době bojů nedaleko města. Zažila tak i noc, kdy tady na jednu ze škol spadla raketa. Nyní už si podle svých slov na život ve...
V pivovaru Schulz sedí po poledni lidé asi u pěti stolů. Nachází se pod úrovní země, a tak místo slouží jako kryt ve chvíli, kdy ulicemi zní sirény. Na stěnách visí šály různých fotbalových týmů včetně místního FK Polissja Žytomyr, který letos postoupil do nejvyšší soutěže. „Fotbal je tady hodně populární sport,“ usměje se za stolem sedmačtyřicetiletý Vladimir Friz.
Také on je jedním z potomků Volyňských Čechů, kteří v 19. století osidlovali západ dnešní Ukrajiny. Na své kořeny nezapomíná i díky tomu, že má rád historii. Česko je mu od začátku války dvojnásob blízké.
„Jsem velmi vděčný lidem a Vládě České republiky za velmi silnou podporu, kterou poskytli Ukrajině a Ukrajincům, kteří se přestěhovali do České republiky. V prvních dnech války jsem poslal svou rodinu do České republiky, své historické vlasti. Byli velmi dobře přijati. Moje nejmladší dcera studuje na české škole, velmi se jí tam líbí. Jsem na svou rodinu velmi hrdý,“ vypráví Friz.
Ten se sám před nedávnem do Česka vypravil, když dostal volno od povinností v armádě. Úžasná země, starobylá architektura, takové vzpomínky má na Česko a speciálně na Prahu. Friz také navštívil některé své příbuzné.
„Viděl jsem některá muzea. V Národním muzeu jsem nachodil několik kilometrů, byl jsem tam skoro celý den. Česko je krásné, přeji mu prosperitu!“ vzkazuje Ukrajinec s českými kořeny.
Před vojnou pracoval jako učitel ve vojenském ústavu. V tomto oboru strávil podle svých slov přes 20 let. Pak ale začala válka, která všechno změnila.
„Mnoho mých bývalých studentů nyní brání Ukrajinu se zbraní v ruce. Bohužel jsou mezi nimi i mrtví a zranění. Práce učitele mi trochu chybí, ale situace teď vyžaduje, abych byl tam, kde jsem,“ tvrdí Friz.
Ve vyprávění se pak dostává k tomu, jak vypadal začátek války v Žytomyru. Město je vzdálené zhruba 140 kilometrů od Kyjeva a nejtěžším období si prošlo právě na počátku válečného konfliktu.
„Ráno 24. února to začalo raketovým útokem na vojenské objekty poblíž Žytomyru. Probudily mě výbuchy kolem 4:50 ráno. Zavolal jsem svým příbuzným a přátelům a šel jsem na vojenský odvod. Předem jsem si sbalil osobní věci, protože jsem cítil, že se blíží válka,“ vzpomíná bývalý učitel.
V 10 hodin byl odveden. Přiradili ho ke službě v leteckých útočných jednotkách. Friz musel ze dne na den bránit své město.
„Naše jednotka byla odvelena k obraně Žytomyru. V samotném městě se nebojovalo. Nepřátelská letadla však neustále útočila na vojenské i civilní cíle. Přilétaly balistické a řízené střely. Když nepřátelská raketa zasáhla žytomyrské lyceum č. 25, byl jsem poblíž, ozval se velmi hlasitý výbuch,“ vybavuje si.
Obyvatelé začali opouštět město, obchody byly zavřené a doprava fungovala spíše nárazově. V ulicích byla kontrolní stanoviště.
„Jednoho dne vjela na dálnici Kyjev-Chop kolona ruských obrněných vozidel z Makarské oblasti a zamířila k Žytomyru. Připravili jsme se jí vstříc. Ale nepřítel odbočil směrem na Kyjev, prostě se ztratil,“ pokračuje ve vyprávění voják. Co dnes dělá u armády, nemůže prozradit.
Stopy válečného konfliktu jsou ve městě vidět dodnes. Poničená škola stále stojí v centru města a připomíná škodu, kterou raketa napáchala. Lidé včetně některých Volyňských Čechů se vrátili domů. Obchody jsou otevřené, v pátek večer hraje v ulicích hudba. Dokonce se jednou za čas konají koncerty či divadelní představení. Vybrané peníze míří na armádu.
Na některé věci si ale zvyknout nelze. „Často musím pohřbívat své přátele, kolegy a spolubojovníky. Je to velmi deprimující, ale člověk nemůže dlouho truchlit, musí jít dál. Až zvítězíme, budeme vzpomínat a oplakávat ty, které jsme ztratili,“ dodává Friz.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
Aktualizováno 31. října, 17:30
