V Jindřichovicích si užívají táborový život nevidomé děti

Není to ale oplocení. Je to vodící šňůra, která dětem umožňuje, aby byly co nejvíce samostatné, řekla vedoucí tábora Rebeka Vadasová.

"Děti jsou schopné se držet nějaké linie, když jsou tam chatičky, jdou podél chatiček, tam, kde nejsou, natahujeme šňůry, podle kterých mohou chodit, aby byly samostatné a ty základní věci v táboře, jako dojít si na záchod, do jídelny nebo do chatičky, si mohly obstarat samy," vysvětila. Ve srovnání s běžnými tábory má tenhle také mnohem více personálu. "Když počítám i praktikanty, tak je to skoro jedna ku jedné," připustila Vadasová. Někteří praktikanti jsou podle ní bývalými táborovými odchovanci, a mají také zrakové postižení.

Jinak se ale tenhle tábor od jiných příliš neliší, i když z 26 dětí některé nevidí vůbec a jiné mají jen zbytky zraku. "Jinak jsme klasický tábor, máme celotáborovou hru na motivy knížky Terryho Pratchetta Svobodnej národ, sami si vaříme, děláme táboráky, děti šly samy na puťák," vyjmenovala Vadasová. Se stany na vybraná tábořiště vyrazily děti po skupinkách v úterý, takže samy venku zažily i slušnou bouřku, která se v noci na dnešek Libereckým krajem prohnala. "Jen dvě skupinky jsme odváželi v noci, víceméně ale kvůli panice vedoucích, děti to zvládly dobře," přiznala hlavní vedoucí.

Nadšené byly děti také z Liberce, kde měly tzv. ptačku. "To je akce, při které nás vedoucí někam vyšlou, a my se musíme ptát lidí. Dají nám úkol, a my se musíme doptat, to bylo super. Byli jsme v Liberci, šel jsem k obchoďáku, a tam jsem si nakoupil, co jsem potřeboval," vysvětlil nevidomý jedenáctiletý Ondřej Krejča z Litvínova. Ptačkou byla nadšená i patnáctiletá Gabriela Bačkovská z Proseče na Chrudimsku.

Děti šly podle Vadasové úplně samy, i když z povzdálí je pro jistotu vždy sleduje nějaký "strážný anděl". Děti si ale také na táboře zkusily třeba vyrobit máslo a vlastní čerstvý sýr. Učí se rozdělat oheň, nadšené jsou, když mohou v kuchyni krájet cibuli. Založily i vlastní táborovou kapelu.

"Tábor jim dává volnost, kterou jinak neznají, a možnost zkusit si věci, k nimž se jinak nedostanou, protože rodiče mají pochopitelně strach, aby si třeba neublížily," vysvětlila Vadasová. Podobné tábory se podle ní pořádají už od 70. let minulého století, některé děti ale jezdily i na běžné tábory, třeba se skauty. "Hodně ale záleží na organizátorech, zda si na to troufnou, a také na dětech, zda chtějí," poznamenala. Vedoucí a praktikanti na tomhle táboře pracují podle ní jako dobrovolníci bez nároku na odměnu. "Dostanou jen najíst a mají kde spát," řekla. Přesto jsou náklady na dítě zhruba dvakrát vyšší než na běžném táboře a bez pomoci sponzorů a grantů by si pobyt rodiče nemohli dovolit.

Zdroj: ČTK