čtvrtek 21. listopadu 2019 Albert

Ometačky, famfrnoch či ovar s křenem. Jak jsme slavili Silvestra a Nový rok dříve?

Zatímco bujarý večírek o posledním dnu v roce příliš do minulosti nesahá, naše historie byla bohatá i na daleko zajímavější zvyky. Podívejme se, jak se se starým rokem loučili a na nový těšili naši předci.

Nejdřív trocha historie. Svatý Silvestr, jehož svátek slavíme 31. prosince, se narodil koncem 3. století v Římě, jako křesťan přečkal pronásledování a roku 311 byl zvolen papežem. V té době císař Konstantin, kterého později papež Silvestr pokřtil a dokonce vyléčil z malomocenství, povolil křesťanství. Silvestr zemřel roku 335 a je pochován na hřbitově svaté Priscilly.

Protože se teprve během středověku sjednotil konec roku na den 31. prosince, nespojoval se původně se Silvestrem žádný významnější zvyk. Na významu získal až později, jeho podoba však nebývala příliš výrazná. Lidé chodili převážně do kostela, aby poděkovali za vše dobré v uplynulém roce. Nový rok očekávali s modlitbou, jinde se veselili.

Někde chodívaly o silvestrovské noci „ometačky“. Staré, černě oděné chudé ženy s hlavou obvázanou bílým šátkem tak, aby tvořil nad čelem stříšku, obcházely po staveních, klepaly na dveře a vcházely dovnitř. Aniž by cokoliv pronesly, přistoupily k plotně a třikrát ji přejely rukou – ometly – se slovy: „Ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.“ Tímto způsobem měly zabránit nešťastnému osudu plotny. Za to jim hospodář poděkoval a dal almužnu.

Slavnostní tabule byla obdobná té štědrovečerní. Oblíbeným zvykem bylo jíst o půlnoci ovar s křenem a jablka pro štěstí. Ostatní zvyky se od vánočních příliš nelišily – během silvestrovské noci nesměla hospodyně nechat prádlo na šňůře, během rána se zase dostalo nejvíce posměchu tomu, kdo vylezl z postele jako poslední.

Slavení Nového roku jako kalendářního dne v lidové tradici příliš nezakotvilo. Přesto několik zvyků nacházíme. V některých krajích se chodilo s famfrnochem – džbánem s otvorem potaženým kůží nebo měchuřinou a s chocholem žíní uprostřed, na který se daly vyluzovat bručivé tóny. K tomu se veršovaně blahopřálo a koledovalo. Famfrnochu říkali někde bukač, jinde bzučán, ale funkci měl všude stejnou. Věřilo se, že „jak na Nový rok, tak po celý rok“ a proto každý alespoň chvilku dělal vše, co hodlal dělat stále.

Z minulosti se kromě zvyků a tradic dochovalo i několik pranostik, které nám dnes mohou připadat úsměvné, ale ve své době měly velkou váhu a lidé jim důvěřovali. Tak např.:

  • Na Nový rok, o slepičí krok.
  • Když je druhého ledna jasno, bude hodně ovoce.
  • Na Nový rok bláto, na Velikonoce sníh.
  • Jasná a tichá silvestrovská noc, oznámí nám dobrý rok.
  • Když je druhého ledna jasno, dlouhá zima bude, ale když nesněží, není jaro daleko.
  • Když se rok se zimou a sněhem počíná, slibuje dost chleba, ale málo vína.

S velkolepým slavením konce roku a očekáváním toho nového se setkáváme až ve 20. století. Přesto i v dnešní době se zcela neodkláníme od tradic a symbolů, kterými těšíme své blízké. Mezi nimi určitě nechybí čtyřlístek, kominík nebo prasátko, kterými zdobíme naše přání. Ať už sobě, nebo těm, na které myslíme. Zatímco dříve jsme zasílali papírová péefka, tedy přáníčka Pour féliciter – pro  štěstí, dnes volíme spíše elektronickou formu.

Pokud však můžeme, nic nenahradí osobní přání, které proneseme v prvních momentech nového roku, doprovázené přípitkem a polibkem.

Autoři | Foto Česká televize

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.