Liberecko má za sebou nejmrazivější noc této zimy, kdy teploty v Jizerských horách klesly až po hranici minus třiceti stupňů Celsia. Zatímco většina z nás má to štěstí, že mrazivé dny tráví v teple svého bytu či domu, lidé bez domova v krutých mrazech tráví každou noc. Právě pro ně redakce Liberecké Drbny uspořádala sbírku teplého ošacení a dek, které měla v plánu rozvést během nadcházejícího týdne. Drtivou většinu věcí vybraných od dvou desítek z vás během soboty jsme ale z auta ani nevykládali a rozvezli ještě dnes.
Výzva k darování nepoužívaného zimního oblečení, bot, spacáků a dek vyvolala u čtenářů velký ohlas a jen během pěti dní jsme od vás vybrali více než dvě desítky pytlů všeho možného. Zhruba čtvrtinu jsme rozvezli mezi lidi bez domova během sobotního odpoledne, kdy rtuť teploměru jen sporadicky stoupala nad deset stupňů pod nulou.
„Dneska byla fakt asi největší zima za tuhle zimu. Zmrzlo nám i všechno jídlo, co tady máme,“ okomentoval Slovák Ján, který přebývá s dalšími čtyřmi kamarády pod mostem poblíž Home Credit Arény. „Deky, bundy… Jsme vděčni za všechno,“ dodal. On ani nikdo z „jeho partičky“ podle všeho o přečkání zimy v azylovém domě nestojí. „Abych spal někde na židli? Ne, já jsme tady spokojený. Snad ty mrazy už brzy poleví,“ dodal. Na ulici se podle svých slov dostal v loňském roce, když ho propustila jedna z libereckých fabrik.
O poznání přívětivější podmínky k přečkání zimy má pár, který si po svém zařídil malý domek mezi kolejemi a Kauflandem v Rochlici. Z kamen sálající teplo a zabedněná okna a dveře dělají z vybydlené chajdy protiklady místa, kde jsme byli před několika málo minutami. „Kluky, co bydlí pod tím mostem znám, jednomu jsem nabízel místo tady, ale neměl zájem,“ řekl mladý muž. V domku přebývá se svou partnerkou, která přes den chodí k příbuzným. „Já tady jsem ale už třetím rokem i se svými pejsky. Na ulici jsem skončil poté, co mi krachla úklidová firma. Každý v tom období šetřil a raději si vše dělal sám, příjmy mi klesly asi na pětinu a nebyl jsem schopen platit to, co jsem musel. Pak už to šlo rychle,“ posteskl si.
Podobný osud potkal i šedesátiletou ženu, která se svým kamarádem obývá vybydlený dům poblíž díry na Perštýně. „Dneska byla neskutečná zima, musel jsem se se svým psem celá schovat pod deku. Už abych odtud byla pryč,“ naznačila, že by ji mohli čekat lepší zítřky. „Ani sem nechoďte, tady to vypadá hrozně,“ dodala a mezi futry domu nám řekla část svého životního příběhu. „Čtyřicet let jsem dělala na poště, ale pak jsem nastoupila do jedné japonské firmy v průmyslové zóně. Marodila jsem a nějak jsem se nechytla, vloni o Velikonocích jsem skončila na ulici,“ posteskla si žena. O všechny doklady a osobní věci podle svých slov přišla před nedávnem, když jí je kdosi ukradl z domku, který obývá. „Bez nich ani nemůžu požádat o předčasný důchod, musím to co nejdřív vyřešit. Teď bych si přála, aby mi vyšla práce na jedné vrátnici, kde bych mohla být i se svým psem,“ řekla a ukázala na svého čtyřnohého parťáka, kvůli kterému nechce jít do azylového domu. „Tam s ním nemůžu a nikdy bych no neopustila a ani nedala utratit, i když je starý,“ uzavřela.
První várku oblečení jsme tak společně s nadačním fondem MaMa Foundation, který pomohl s organizací, rozvezli potřebným během soboty. Liberecká Drbna vyrazí do terénu ještě ve středu, kdy společně s restaurací Mlsnej Kocour zpříjemníme mrazivé dny potřebným nejen oblečením, ale také teplým obědem. A pokud najdete doma ještě pár použitelných kousků teplého ošacení nebo třeba dek, kontaktovat můžete liberecké centrum Naděje, Červený kříž nebo třeba Pomoc v nouzi Liberecko.
Foto Petr Němec
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
děkuji panu Michaelu Daňkovi za jeho záslužnou práci. Dnes jsem se sním setkala osobně při předávání pokrývek pro lidi bez domova. Je to skutečně empatický a citlivý člověk. A my ostatní nebuďme lhostejní k lidem bez domova. Nikdo z nás neví, kdy tak může skončit on sám... Děkuji pane Michaeli za to, že jste
