Na nové lince ve Stráži pod Ralskem vzniká z hromad nepoužitelného smetí cenná surovina – různé druhy a typy skleněného recyklátu. Lví podíl na tom má technologie, kterou dodala firma Sklopan Liberec, a. s. Cesta z kontejneru do tavící pece není jednoduchá, ale ušetří se na ní téměř vše - od surovin a peněz přes energie až po životní prostředí. Už jen projekt a vybudování linky přišlo bezmála na 100 milionů korun a pět měsíců práce. Výsledek ale stojí za to, jak potvrdil Zbyšek Panchartek, majitel firmy. Právě on a jeho partneři jsou za projekt linky zodpovědní.
Můžete vaši novou technologii ve zkratce představit?
Nová linka se nachází poblíž areálu společnosti Diamo ve Stráži pod Ralskem a přináší podstatné zdokonalení v recyklaci skleněného odpadu. Zvládne zpracovat až devadesát tisíc tun odpadu ročně a proměnit ho na využitelnou surovinu - skleněné střepy. Umí přitom recyklovat řadu různých typů skla - okenní tabule, obalové sklo - například různé lahve - a dokonce i autoskla, pěnové sklo a další odpady. Revoluční je na této technologii především to, že dokáže roztřídit veškeré sklo podle barev. Máte-li například mix čirých, zelených a hnědých lahví, linka z něj dokáže separovat střepy jednotlivých barev s úspěšností 98 %.
Kdo je autorem této technologie?
Dodala ji kompletně na klíč firma Sklopan. Naši inženýři ji vymysleli a nakreslili, přičemž se inspirovali podobnými linkami, které již fungují v Německu a Rakousku. Sklopan pak rovněž zajišťoval potřebné stavební práce a linku instaloval.
Existuje již v České republice něco podobného?
Pokud vím, jsou v současnosti v celé zemi čtyři technologie, které zpracovávají odpadové sklo. Jednu z nich již Sklopan dodal do recyklačního závodu v Chudeřicích, ale ta má podstatně nižší kapacitu a hlavně, stejně jako všechny ostatní, neumí třídit sklo podle barev. Takže linka ve Stráži je nyní v republice jediná svého druhu.
Na jakém principu třídění skla funguje?
Srdcem technologie jsou laserové optické separátory. Představte si něco jako kameru, která prosvítí rozemletý střep a určí jeho barvu. Systém ji vyhodnotí a pomocí vzduchových trysek ze separátoru vyfoukává právě jen jednu barvu. Než se ale sklo dostane do separátoru, projde nejprve ruční kontrolou a následně složitým třídícím procesem, kde se z celé té hromady odstraní vše, co do skla nepatří - kovový odpad, papíry, etikety, organické nečistoty, zemina, zátky a všechno možné, co se kdesi po cestě do separovaného odpadu připletlo. Především je třeba odstranit takzvané KSP, neboli keramiku.
Proč zrovna keramiku?
Hrníčky, misky a podobný neřád potřebují na roztavení podstatně vyšší teplotu než sklo. Pokud se keramické střepy dostanou spolu se sklem do tavicí vany, vzniknou takzvané neprotavy, které zůstanou ležet na dně vany a způsobují zde erozi, která vanu ničí. Separátory dovedou tuto hrozbu stoprocentně eliminovat.
Co se pak s vytříděnými střepy děje?
Přidávají se do sklářského kmene. Pro sklárny je nespornou výhodou, když mohou místo písku, dolomitu, sody a dalších přísad tavit sklo, které už jednou roztavené bylo. Nepotřebuje totiž tolik energie, aby "roztálo". Při výrobě nového skla je potřeba teplota okolo 1450 °C, ale na tavení separovaných střepů stačí podstatně nižší - bavíme se o významné, až třicetiprocentní úspoře energie. A to nemluvím o tom, že i samotné střepy jsou levnější než "čerstvé" suroviny, ušetří se i za skládkovné ze znovu použitých lahví... I proto se tento postup uchytil po celé Evropě.
Nová linka ve Stráži běží, dílo je hotovo. Kam se Sklopan bude ubírat teď?
V současnosti máme zakoupené pozemky v Moskvě, kde bude stát podobná linka s kapacitou 80 tisíc tun skla ročně. Pro představu - to je osmdesát plně naložených vlaků po dvaceti vagonech! Vyřizujeme nyní projekt a potřebnou administrativu a poněkud náročné je to i logisticky.
Chystáte i nějaké inovace této technologie?
Rádi bychom na tuto hlavní, páteřní technologii přidali další, které by byly schopné takzvané druhotné recyklace - tedy vlastně zpracování odpadu z odpadu. Řeč je například o zátkách a etiketách z lahví, různých hliníkových rámečcích z tabulového skla nebo polyuretanových obrubách, které zůstávají z autoskel. To všechno jsou produkty z kovů, ropy nebo kaučuku, tedy velice zajímavých komodit, které by neměly končit na skládkách. To je ale hudba budoucnosti.
Takže by se s nadsázkou dalo říct, že z vyhozené lahve půjde získat novou, zcela stejnou?
S nadsázkou ano, bohužel ale bez jejího obsahu... Ve světě, především směrem na západ od nás, jsou tyto procesy výborně nastavené a podobných technologií, nejen na sklo, je tam spousta. Každý se snaží vyzískat z odpadu co nejvíc použitelného materiálu, i kdyby šlo o marginální množství. Technologie je třeba už tak daleko, že se separují různé vrstvené materiály, třeba blistry od léků. Dokážou je rozdělit na kovovou a plastovou část a obě znovu použít.
Takže v recyklaci je budoucnost...
Bezpochyby. Obrovská a celosvětová. Sklopan je především sklářská firma, dodává tedy příslušné technologie, ale podobná separace se netýká zdaleka jen skla. Od roku 2015 začne platit nová evropská direktiva, která stanoví, že veškerý komunální odpad musí projít tříděním, než zamíří na skládku. Z obsahu běžných popelnic se tedy bude vybírat vše, co lze znovu využít. Sklo a plasty jsou jasné, dále veškerý kov, papír a dokonce i organický odpad, který lze kompostovat nebo spálit ve spalovnách - mimochodem za mnohem menších energetických nákladů, než když se pálí klasický "mišmaš" všeho možného smetí. Teprve to, co zbude, bude možné navézt na skládku.
Víte, roli zde hraje i politika toho kterého státu. Třeba v Itálii je poplatek za popelnice řádově dražší než u nás a lidé si velmi dobře rozmyslí, co do nich nahází. U nás to tak zatím není, někde dokonce poplatky za odpad platí město za své občany. Ale nenechte se mýlit, myslím si, že ani Česká republika nezůstane pozadu. Cena za likvidaci odpadu půjde stále nahoru - skládky se totiž neustále plní...
PR text
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
