V polovině ledna odstartovalo město projekt proti šikaně Princezna Julie, se kterým cestuje po libereckých školách. Lékařce Šárce Konečné se ale projekt nelíbí a své pochybnosti sepsala v otevřeném dopise náměstkovi pro školství Ivanu Langrovi. Ten na její kritiku odpovídá, oba dokumenty si můžete přečíst níže.
Vážený pane náměstku,
z médií a z informací ze svého okolí jsem zaznamenala existenci projektu Princezna Julie,probíhajícího aktuálně na libereckých základních školách. Projekt reflektuje tragédii, která se v našem městě před časem udála. Obracím se tímto dopisem na Vás, abych vyjádřila obavy a pochybnosti, které ve mně tento projekt vzbuzuje. Stejný názor zastává v tomto smyslu i mnoho dalších odborníků zabývajících se psychologickou problematikou dětského věku a duševními poruchami u dětí a adolescentů.
Úvodem bych chtěla sdělit, že naprosto podporuji práci se školáky s cílem poučit je o nebezpečí šikany. Je velmi důležité naučit děti, jak ji rozpoznat a jak se jí postavit, jak ji řešit. Ze své praxe vím, že v Liberci se této činnosti věnuje mnoho kvalitních odborníků, a jejich práci považuji za velmi přínosnou.
Za nešťastně zvolený považuji již samotný název projektu. Přestože je nepochybně mediálně vděčný,z profesního úhlu pohledu se o vhodný název nejedná. Slovo „princezna“ dává projektu punc výjimečnosti. Název může u některých dětí, zvláště u dětí s disharmonickým vývojem osobnosti, vyvolat mylný pocit, že zoufalým činem, jakým sebevražda bezesporu je, získají pozornost, soucit a obdiv. Ještě více je však nebezpečný pro děti v pozici obětí šikany či v jiné krizové životní situaci,neboť jim poskytuje nerozumný návod na řešení jejich problémů. Vím, že to jistě nebylo cílem, ale je nutné snažit se domyslet všechny důsledky toho, jak by již samotný název mohl na děti zapůsobit.
V současnosti v rámci projektu probíhají medializovaná setkání preventistů městské policie se školními parlamenty. Tento formát nepovažuji za vhodný. Nevidím způsob, jak natolik komplikovanou záležitost vysvětlit stejnými slovy šestiletému a šestnáctiletému dítěti. Obecně podporuji spíše práci mezi vrstevníky a zejména v rámci bezpečného kolektivu jedné třídy. Na zveřejněných fotografiích mě také překvapila přítomnost městského policisty v uniformě a dokonce se zbraní. Diskuze o takto citlivém tématu by rozhodně neměla probíhat z pozice nadřazenosti. To je v naprostém kontrastu s přístupem ostatních organizací, které naopak navozují maximálně přátelskou atmosféru, včetně např. oslovování preventistů křestním jménem.
Zároveň není ani rozumné, aby na členech parlamentů škol (tj. dětech různého věku – od 6 do 15 let) byla odpovědnost zprostředkovat a vysvětlit toto složité téma spolužákům.
Dále mi dovolte vznést několik dotazů k plánované divadelní hře „O vílách a králi draků“. Jakoucílovou skupinu má toto představení oslovovat? Co má být jeho účelem a co si mají návštěvníci odnést za zkušenost? Vzhledem k tomu, že tento program má preventivní akcent, pracuje s traumatem a je celoplošně určen žákům libereckých škol, byla bych ráda jako odborník i jako rodič seznámena s tím, kdy a kým byl tento preventivní program certifikován, kdo program superviduje,případně, který konkrétní odborník připomínkoval a garantoval obsah. Obávám se, aby představení nenapáchalo více škody než užitku. Vážně je naším cílem děti na základní škole „šokovat“?
Z výše uvedených důvodů považuji projekt Princezna Julie za nesystémový a neprofesionálně pojatý. Na základních školách probíhají projekty prevence šikany a rizikového chování, kde s žáky pracují odborníci, kteří disponují vzděláním a zkušeností, které jsou pro tuto činnost potřebné. Z vlastní zkušenosti vím, že na tyto projekty se mnohdy nedostávají finanční prostředky a jsou finančně podporovány např. Spolkem rodičů při ZŠ, tedy financemi vybranými přímo od rodičů. Jakou výhodu přináší financování dalšího projektu v porovnání se zvýšenou podporou existujících programů?
Některé části projektu Princezna Julie a divadelní hra „O vílách a králi draků“ bohužel vzbuzují spíše pochyby. Dovolte mi vyjádřit hlubokou soustrast s tragédií, která byla tomuto projektu motivací.Chceme-li však zabránit opakování lidského neštěstí, o to více je potřeba dbát na kvalitu práce s dětským kolektivem i širokou veřejností.
Proto Vás žádám, abyste před pokračováním tohoto projektu konzultoval vznesené připomínky s odborníky na prevenci sociálních patologických jevů a dalšími odborníky, kteří se na libereckých školách prací s dětmi zabývají.
S pozdravem
MUDr. Šárka Konečná
zástupce primáře dětské psychiatrie Krajské nemocnice Liberec
Se souhlasem a podporou:
prim. MUDr. Jaromír Hons, Ph.D. , lékařský ředitel Krajské nemocnice Liberec
prim. MUDr. Jana Prouzová, primář dětské psychiatrie Krajské nemocnice Liberec
Mgr. Jana Hlavová, speciální pedagog, ředitel PPP Liberec
Mgr. Aleš Vaněk, vedoucí lektor specializačního studia pro školní metodiky prevence
Mgr. Anna Jirsáková, krizový intervent, metodik prevence PPP Liberec
Mgr. Alexandra Krejčová, speciální pedagog , etoped PPP
PhDr. Jitka Havlová, klinický psycholog dětské psychiatrie Krajské nemocnice Liberec
MUDr. Daniela Jouzová, lékař dětské psychiatrie Krajské nemocnice Liberec
MUDr. Eva Kubrtová, lékař psychiatrického oddělení Krajské nemocnice Liberec
Mgr. Kateřina Skočdopolová, psycholog
Mgr. Hana Heindorferová, psycholog, psychoterapeut
Mgr. Žaneta Henyšová, psycholog dětské psychiatrie Krajské nemocnice Liberec
MUDr. Zuzana Medůnová, lékař dětské psychiatrie Krajské nemocnice Liberec, psychoterapeut Mgr. Petr Šolc, etoped
Mgr. Marta Vaňková, vedoucí Střediska výchovné péče Frýdlant
Mgr. Eliška Vaňková, psycholog SVP Frýdlant
Bc. Eva Koubková, vedoucí programů primární prevence SVP Frýdlant
Vážená paní doktorko,
děkuji Vám za Váš dopis, ostatně jsem o jeho přípravě byl informován už dříve, stejně jako o motivech, které k tomu vedly. Nijak to nerozporuji, ale je mi líto, že náš projekt místo podpory vzbuzuje takové obavy, rozhodně to nebylo jeho cílem. Jsem přesvědčen, že tomu tak je jen z důvodů nižší míry informovanosti Vás i kolegů signatářů dopisu (výjimkou je jen Petr Šolc, kterého jsem od začátku o spolupráci žádal, ale který nakonec odmítl pro svou dřívější angažovanost v Julčině třídě a v souvislosti s názvem projektu, nikoli pro jeho obsah). Projekt ale je od samého počátku zaštítěn odborníky, kteří se podílejí a dále i budou na jeho aktivitách.
Sám se považuji pouze za toho, kdo do veřejného prostoru aktuálně nastolil toto mimořádně závažné téma. Jsem přesvědčen, že se před ním není možné donekonečna skrývat, ale že je nutné ho co nejdůsledněji řešit a detabuizovat. Po tragické smrti Julie Moravcové jsme už v roce 2015 nařídili všem základním školám, aby pravidelně testovaly klima škol, tříd i sboroven a s výsledky pracovaly (a rozhodně v tu dobu šlo o většinu škol, které se klimatu vůbec nevěnovaly), o rok později jsme prevenci rizikového chování schválili i jako jeden z osmi cílů střednědobé koncepce zlepšování kvality škol. Nejde tedy o téma nové, ale zatím řešené jen neveřejně, tedy i nekontrolovaně. Poznatky ze škol i z jednání s řadou rodičů, kteří mě v průběhu prvního volebního období navštívili s problematikou (možné) šikany, mě totiž nakonec přesvědčily, že musíme téma uchopit shora a formou zastřešujícího projektu. Upřímně, měl jsem tak učinit ještě o něco dříve, ale své váhání v tomto už nemohu vzít zpátky. Myslím, že aktuálně implicitně nacházím podporu i například v nedávných šokujících zkušenostech z Mladé Boleslavi. Obávám se velmi, že nejde o izolovaný případ, ale bohužel běžný obrázek škol. A jsem přesvědčen, že takové věci musíme v rámci primární prevence řešit s daleko větším tahem na branku (omlouvám se za sportovní slang, ale obratnější příměr mě nenapadl).
Cílem projektu je školy více motivovat k preventivním činnostem, nebát se šikanu efektivně řešit, neuhýbat před ní. To opačné je bohužel i na našich základních školách nikoli výjimečným chováním. Jde o fenomén, který podle veřejných dat České školní inspekce nebezpečně sílí a který na našich školách nechceme. Natož aby vedl k tak tragickým následkům jako v případě Julie Moravcové, po níž je projekt pojmenován. Souběžně chceme vnést téma více do veřejnosti, protože rodiče (a jsem jím i já sám) mají právo o něm hovořit a ptát se škol, co pro prevenci šikany konkrétně podnikají.
Zároveň však platí tři premisy:
1. projekt začíná tam, kde skončil Juliin příběh, nevracíme se do něj či před něj; název je jen symbolickou přidanou hodnotou a mementem zároveň,
2. aktivity projektu se opírají o úzkou spolupráci s odborníky na prevenci šikany (Maják o.p.s. - příprava a vedení seminářů pro metodiky prevence a ředitele, spolupráce na tvorbě katalogu rizik prevence; Advaita z. ú. - příprava a vedení seminářů pro třídní učitele 6. tříd; preventisté Městské policie Liberec - besedy se žákovskými parlamenty; Scio - tvorba tzv. map škol na základě dotazování),
3. zřizovatel je pouze nositelem projektu, který tyto aktivity financuje z různých zdrojů (rozpočet města, MAP II atd.).
Pokud jde o samotné debaty se žákovskými parlamenty, je jejich účel čistě preventivní (nikoli terapeutický), přesněji apelační. Cílem pro nás nejsou ani oběti, ani agresoři, ale potenciální dětští rytíři. Obsahově jde o promítání vstupního videa Linky bezpečí a diskuzi o něm, o seznámení se základními projevy šikany, o skupinové herní aktivity. Chceme tím podnítit další diskuzi o tématu v samotném žákovském parlamentu i v jednotlivých třídách. Protože jen tehdy se může stát téma včas a efektivně řešeným, pokud se o něm veřejně a za účasti všech aktérů (i ve školském prostředí) hovoří. Preventisté MPL jsou oblečeni jako strážníci, protože v reálu jsou strážníky. Mně jako rodiči ani jako bývalému pedagogu to nikterak nevadí, ale mohu jistě domluvit, aby se napříště účastnili v civilu. Součástí týmu, který jednotlivé debaty sleduje, jsou dva speciální pedagogové, s nimiž okamžitě po ukončení debaty reflektujeme všechny nedostatky a slabiny i z didaktického hlediska. Za školu se obvykle účastní metodik prevence. Zvažujeme tým posílit i o dalšího specialistu v oblasti primární prevence, a to už od následující debaty v dubnu. Máte jistě pravdu, že je otázkou, zda debatě mají být přítomny děti mladšího věku. Sám jsem se tím již zabýval a jsem připraven věkovou hranici zvýšit na úroveň 5. třídy.
Divadelní představení O vílách a Králi draků je typickou autorskou invencí, divadelním (tedy fantazijním) zpracováním příběhu s nezbytnou katarzí a dobrým koncem. Účinkují v něm převážně děti, dobrovolně a na základě souhlasu svých zákonných zástupců. Představení je určeno dětem od 10 let věku. Jistě se nebudete zlobit, pokud Vám o něm (o obsahu) neprozradím více detailů, nejsem k tomu zplnomocněn, protože nejsem autorem. Veškeré veřejné výstupy sám předem konzultuji s autorkou a režisérkou (v jedné osobě). Jsem nicméně domluven se zástupcem Majáku, že osobně představení zhlédne, aby s obsahem případně uměl pracovat.
Závěrem mi dovolte nabídnout Vám osobní schůzku, kde bychom si projekt rozebrali do detailů, abych Vás zbavil veškerých pochyb. Zároveň bych pro sebe viděl jako prospěšné získat další Vaše komentáře k jednotlivým aktivitám. Děkuji Vám.
