V Liberci vznikne první komunitní škola. Předškoláčci se přesunou do jurty

Autory Komunitního klubu HRAběcí včele s hlavní pedagožkou Karolinou Hornovou dovedly k založení školy vlastně okolnosti. Děti dospěly do školního věku a rodiče chtěli pokračovat ve stylu učení, na který jsou děti zvyklé. Navíc současná nabídka základního vzdělávání není podle autorů zrovna pestrá. „Založení školy vlastně logicky navazuje na náš současný systém. Hlavním důvodem je jistě současná nabídka vzdělávání, která nás neuspokojuje. To ale neznamená, že někomu jinému nemůže vyhovovat. Dalším důvodem je, že nám vyhovuje způsob, jakým se vzdělávají děti v našem komunitním klubu a v jakém prostředí vyrůstají,“ zdůvodňuje Karolina Hornová.

Podle Hornové totiž liberečtí rodiče, kteří by rádi své děti poslali do jiné než klasické základky, moc možností nemají. Třídy s alternativním přístupem k výuce jsou spíše výjimkou a především jejich kapacita je výrazně omezená. „Zároveň nám přišlo líto využívat jen jednu vyhraněnou metodiku, jako například ve Waldorfských třídách nebo třídách s Montessori prvky,“ komentuje hlavní pedagožka.

V komunitní škole tak průvodci, kteří zastupují roli učitelů, chtějí zužitkovat všechny různé nápady, jak dětem předat poznatky ale především je vtáhnout do procesu učení a dále dosáhnout toho, aby děti vycházely ze své přirozené motivace a průvodci jim nabízeli různé možnosti, jak smysluplně prožít čas ve škole a díky tomu se učily vše, co potřebují. „Úskalím různých systému bývá to, že nesedí všem dětem, což je logické. My ale chceme využít různé metody a vzájemně je vhodně nakombinovat.“

Rozdíl v samotné výuce bude třeba hned v rozdělení „předmětů“. Na nějakou češtinu, matiku nebo prvouku můžeme rovnou zapomenout. Přesto se ale děti naučí číst, psát i počítat. „Jednotlivá témata chceme probírat komplexně z různých úhlů. V praxi tedy například v rámci tématu rodina budeme počítat, učit se písmenka, psát, číst, ale například se podíváme i na to, jak žijí rodiny v jiných částech světa,“ vysvětluje Hornová.

Bez známek, bez úkolů, zato s nadšením

Zdejší děti si nebudou domů nosit úkoly ani známky. „Známky jako takové nemají velkou vypovídající hodnotu. Záleží na okolnostech, za jakých je dítě dostalo, na které škole i od které paní učitelky. Navíc sama jsem na gymplu zažila, že děti se pak honí jen za známkami a zároveň se objevují i další negativní jevy, jako například kastování dětí podle prospěchu,“ vysvětluje pedagožka.

Například tatínek Matěj Linhart, jehož děti klub navštěvují, má jasno, kam jeho děti budou chodit do školy. „Pro mě je nesmírně důležitý, že děti jsou v klubu spokojené. Navíc v nich hodně vidím sám sebe, když jsem byl malý. Chvilku jsem neposeděl… Moje děti jsou na tom stejně, ale tady mají dostatečně podnětné prostředí a dostatek prostoru pro pohyb,“ konstatuje tatínek.

Pohyb jako součást učení

Otázka pohybu trápí v dnešní době mnoho rodičů. Dnešní doba není pohybu dětí příliš nakloněná. Karolina Hornová to komentuje slovy: „Děti mají v dnešní době velké pohybové manko. Je to určitě nejen nedostatkem pohybu během výuky ale i zájmy v podobě počítačů, mobilů a tabletů.“ V komunitním klubu stejně jako v budoucí škole bude každý den začínat rozpohybováním, kdy mohou děti upustit páru a naladit se na práci. Zároveň je celá řada aktivit propojená právě s pohybem.

Dalším principem, který v komunitním vzdělávání v HRAběcí funguje, je transparentnost. Kdokoliv by měl zájem, může se přijít podívat, jak takový den v klubu (a posléze škole) funguje. „Líbí se mi, že tam nic neprobíhá za zavřenými dveřmi. Navíc se každý rodič může přesvědčit, jak komunitní vzdělávání funguje, a že může vzniknout vlastně kdekoliv, kde se několik rodin dohodne,“ říká Linhart a dodává, že naplánovat vzdělávání dětí samozřejmě není vůbec snadné.

O komunitním vzdělávání se občas říká, že je to vlastně luxusní školka/škola pro děti bohatých rodičů. Minimálně v Liberci to ale neplatí. „Chtěli jsme, aby si klub mohl dovolit každý. Proto se některé z maminek rozhodly si u nás školné částečně odpracovat,“ dodává Hornová. Komunitní vzdělávání tak vlastně odpovídá mottu „Jaký si to uděláš, takový to máš“.