Za sebou má jedenáct let praxe ve zdravotnictví a šest let je v liberecké nemocnici. Přitom pracuje na pozici, která nemá mužské označení – je staniční sestrou na traumatologii a chirurgické ambulanci. Sem přitom často vozí agresivní pacienty, a tak je mužská síla potřeba. Jakub Kopecký ale název své pracovní pozice neřeší.
Jste skutečně sestra, nebo existuje i genderově správné označení zdravotní bratr?
Oficiální název profese zní všeobecná sestra, nic jako zdravotní bratr neexistuje. To samé platí pro zdravotnické záchranáře. Mám tu ženy/záchranářky a název pozice je zdravotnický záchranář, čili rodu mužského. Možná se dočkáme úpravy, ale nevnímám to jako důležité.
Jak moc běžné v dnešní době je, že pozici sestry vykonává muž?
Před šesti lety, kdy jsem se přestěhoval z Prahy do Liberce a přihlásil se do výběrového řízení na pozici staniční sestry, jsem působil jako zjevení. V té době v liberecké nemocnici moc mužů/sester nepracovalo, a tak to byl pro mnohé šok. V Praze jsem několik let pracoval na transplantačním oddělení KARIP v IKEMu a tam byl poměr mužů k ženám vyrovnaný. Nikomu to nepřišlo divné. Dnes se už i na severu nad tím pozastaví málokdo. Být mužem a zároveň sestrou je již poměrně běžné.
Je to i vaše zásluha? A jaké mají mužské elementy v dříve čistě ženském povolání výhody?
Po mém nástupu jsem na pozici sestry přijal několik mužů, a tým na urgentním příjmu, do té doby ryze ženský, dostal jiskru. Práce je tu náročná, mnohdy je potřeba mužská síla nebo potřeba budit respekt, zvlášť když nám vyhrožují intoxikovaní nebo agresivní pacienti. V minulosti došlo k několika napadením zdravotníků, a tak se sestry/ženy cítí lépe, když s nimi slouží sestry/muži. Musím ale říci, že je pro mě stále práce v převážně ženském kolektivu náročná, přesto mě ale nesmírně baví. Někdy to přináší i výhody.
Většina vašich podřízených jsou, předpokládám, ženy. Jak to s nimi jde z mužského pohledu?
Ano. Většina mých podřízených jsou ženy. Každá je jiná a myslím, že s většinou z nich dobře vyjdu a berou mě jako autoritu. Kdyby to tak nebylo, asi by už odešly. Vždy jsem své podřízené bral jako dospělé a odpovědné partnery. Tento způsob dává hodně prostoru. Mám odpovědnost za fungování urgentního příjmu, a tak to má i své hranice. Občas musím být nekompromisní, je to moje práce.
Jako muž se ale snažím být i pozorný, jelikož moje vnímání priorit a vztahů v kolektivu je jiné. Snažím se svému týmu vytvořit příjemné a přátelské pracovní prostředí, ovšem nelze se trefit do vkusu všem. Primárně musíme být kompaktní a profesionální tým, který umí zachraňovat lidské životy. Je to křehký organismus, kde jeden nabručený člen může narušit souhru. Svou práci vnímám jako službu pacientům a kolegům. Snažím se, aby vše perfektně fungovalo. Jako člověk mám silné i slabé stránky. Ty silné nabízím a s těmi slabými mi pomáhají moje skvělé kolegyně, na které se můžu spolehnout.
Chtěl jste být odjakživa zdravotní sestrou?
Nikdy jsem nechtěl pracovat ve zdravotnictví. Toužil jsem být fotografem, žurnalistou nebo meteorologem. Ale jednoho dne mi kamarád řekl, že se přihlásil na záchranářskou školu a já to nemohl dostat z hlavy. Tehdy jsem pracoval jako ekonom v účetní firmě, ale záchranařina byla neodolatelná. V létě jsem udělal zkoušky a šel studovat. Nikdy jsem nechtěl zachránit svět, ale práce se mi moc líbila a dávala opravdu smysl. Po prváku jsem věděl, že toto je moje poslání. Hodně mě to chytlo.
Co jste musel vystudovat?
Původně mám ekonomku, pak následovala vyšší odborná škola – obor Diplomovaný zdravotnický záchranář. K tomu jsem si dodělal střední zdravotnickou školu – obor všeobecná sestra. Při práci v IKEMu jsem vystudoval dálkově bakaláře v oboru ošetřovatelství a loni jsem studium zakončil atestací ve specializačním oboru Intenzivní péče. Myslel jsem, že to bude stačit, ale doba ukazuje, že vedoucí pracovníci by měli mít vystudovaný magisterský obor. Teď se věnuji na sto procent své malé dcerce, a tak upřednostním rodinu. Pokud bude nutné jít studovat, tak mě láká obor krizového řízení.
Myslíte, že vám při práci pomáhá právě fakt, že jste muž? Je rozdíl mezi mužským a ženským přístupem?
Myslím, že dokážu rychle zapomenout na nějaké nepříjemnosti nebo neshody a jít kupředu. To mi pomáhá se dobře soustředit na konkrétní úkol. Dělat rychlá a jasná rozhodnutí mi nedělá problém. Oproti tomu ženy jsou více pečlivé a rozvážné, rády se vracejí co minulosti a rozebírají vše do posledního šroubku. To my chlapi neděláme.
Působí mužský faktor i na rozlícené pacienty, kteří se na ambulancích dožadují promptního ošetření, přestože třeba řešíte nějaký opravdu urgentní příjem?
Dříve do nemocnice přicházeli pacienti s opravdu vážnými potížemi. Dnes přijdou i s problémy, které dříve vyřešil obvodní lékař. To způsobilo obrovský nárůst počtu pacientů. Lidé nás vnímají jako službu a chtějí vše ihned. Stále však platí, že ošetřujeme mnoho vážných poranění nebo akutních chirurgických stavů. Pacienti toto nevidí a vyžadují okamžité ošetření. Téměř denně řeším stesky pacientů na čekací dobu. Snažíme se lidem v čekárnách situaci vysvětlit a uklidnit je. Záleží, jakým tónem se to podá a jak se komunikuje. Občas ani to nepomůže a přichází na řadu konflikt. Dokud nedojde k fyzickému napadení personálu, tak si vystačíme komunikací. Je strašně smutné, když jedu v noci řešit napadení mé sestřičky, která dopadne tak, že musí být dokonce několik dnů hospitalizovaná. Provoz na ambulanci je nepředvídatelný, a tak i čekací doba se prodlužuje vzhledem k situaci. Nastávají situace, kdy za dveřmi zachraňujete život, a nedočkavý pacienti zvoní na dveře a křičí na vás, že se tam válíte a nic neděláte. Bohužel už dávno minula doba, kdy se k sobě lidé chovali hezky a lidsky. Dnes je každý druhý hned vulgární a píše stížnost, než aby se snažil pochopit situaci a to že děláme, co je v našich silách. Tohle musíme změnit, ale začněme každý u sebe.
Jak se vypořádáváte s psychickým náporem, který práce ve zdravotnictví bezesporu přináší?
Nejdůležitější složkou každého ve zdravotnictví je dobrý osobní život. Všem svým lidem už při nástupu zdůrazňuji, že nejlepší ochranou syndromu vyhoření je spokojenost v osobním životě. Pořádná parta kamarádů, dostatek sportu a zájmů mimo nemocnici. Vidím to u svých kolegyň. Poznám, kdo na to dbá, a kdo si naopak po práci sedne před televizi a nic jiného nezná. Důležité je umět od práce vypnout a relaxovat. Každý den by si měly nadělit nějakou tu odměnu, která jim udělá radost a je jen pro ně. Sestry mají tendenci po práci pokračovat ve své profesi i doma. Mají na bedrech celou domácnost a v horších případech se ještě po službě jezdí starat o své nemocné rodiče. To nemůže dopadnout dobře. Jsou pak unavené, nešťastné, nespokojené a nemocné. Sestry musí být trochu sobci, aby přežily své povolání a požadavky okolí. Každý, kdo má doma za manželku sestru, by si to měl uvědomit a maximálně jí pomáhat.
A jak vy osobně relaxujete a dobíjíte baterky?
Nabíjí mě už jen místo, kde žiji. S manželkou jsme se přestěhovali do Liberce, protože v naší zemi není hezčího místa. Milujeme okolní přírodu, všude hory a moc fajn lidi. Liberecko je hodně nedoceněné. Když jsem to tu poprvé viděl, tak mě napadlo, že taky chci žít. Ten pocit, když stojím v kopcích a vidím tu nádheru, ten je neopakovatelný. Baví mě kolo, výlety na sněžnicích a toulky se spacákem. Také jsem s přáteli založil v Liberci zenové meditační centrum. Vytvořili jsme skvělé místo, kde lidé mohou poznat sami sebe a vystoupit z horečky téhle doby. Pak se jim daří žít šťastnější, vědomější, spokojenější a smysluplnější život. V minulosti jsme přišli o jednu z nejdůležitějších složek života, a tou je spiritualita. Proto dnes tolik lidí cítí depresi a zmatení. My je při meditacích učíme, jak zklidnit mysl a opět se propojit se sebou a s tím co skutečně jsme. Je to velké dobrodružství.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
