Nejhorší na celé base je to čekání. Když jsem se dostal zpět do Brna, věděl jsem, že mě nečeká nic dobrého. Spoustu lidí jsem naštval a udělal spoustu problémů. A taky jsem si to všechno slíznul i s úrokama.

„Cela třikrát tři metry. Dvě postele, dvě židle, jeden záchod. A čas. Spoustu času...“ Ve vězeňských celách Česka je téměř 20 tisíc lidí. Vinni či nevinni, vyměřený trest je všechny staví před stejné výzvy a dopadá na ně stejnými pocity. Co pro člověka znamená pobyt ve vězení? Redakce Brněnské Drbny se spojila s mužem, jehož smysl života bije za zdmi věznice a on se rozhodl pro útěk. Nová rubrika PLÁN ÚTĚKU je nejen originálním svědectvím vznikající přímo v prostředí českého vězeňství, ale i příběhem muže, který se rozhodl riskovat svobodu, aby získal zpět svou rodinu. 

Geniální. Epochální. Neuvěřitelné. A chvályhodné. Takové pocity vyvolal u lidí poslední počin  oblíbeného internetového baviče a mistra tajných plánů Kamila “Kazmy” Bartoška. Po měsících mlčení s hořkou pachutí vtípku “přes čáru” je Kazma zpět. A rozehrál sebevědomé divadlo o do posledního detailu promyšleném plánu kampaně pro dobrou věc. Výsledek pak svou formou vyráží dech.

Čeští vojáci si za smrt mohou sami, jsou to žoldáci slepě bojující za zájmy USA a litovat jich netřeba. Dobře vám tak, ostudo naší země. I takto by se daly shrnout komentáře některých lidí na sociálních sítích a vytištěných textech v ulicích hlavního města reagujících na smrt tří českých vojáků v Afganistánu začátkem srpna. Zatímco pro mnohé z nás jsou vojáci hrdinové, jiní občané České republiky gratulují afgánským vlastencům k vydařenému útoku. Víme ale co naši vojáci v Afganistánu skutečně dělají a co je jejich úkolem?

Milí čtenáři, vzhledem k tomu, že mám těsně před rozkladem, rozhodla jsem se, že sás na chvilku ušetřím svých obohacujících příspěvků, i když je mi jasné, že spousta z Vás kvůli tomu bude plakat... :-) Mějte se krásně a přeji jen samé pozitivní drby. Dana

Karolína?! Ani za nic, ta mě na základce šikanovala. Byla to taková ta tlustá, usoplená holčička, kterou neměl nikdo rád a všichni se s ní bavili jenom kvůli tomu, že se báli, aby od ní nedostali na budku. S takovejma holčičkama je lepší bejt za dobře, znáte to...

„To víš, že jo, pohlídám, běž si udělat radost,“ řekl mi muž když jsem s - nepřibližuj se nebo skočím - výrazem zírala do skříně a fňukala, že nemám co na sebe. Opět. S tím rozdílem, že pro tentokrát to byla fakt pravda.

Občas si říkám, že by bylo celkem bezva, kdyby Kambodža mohla mluvit. Myslím si, že by občas říkala srandovní věci. A vzhledem k tomu, že pochází z romské rodiny, tak by možná měla parádní akcent a mluvila by hodně nahlas.

Lidi se mě docela často ptají, co je vlastně Kambodža za rasu. Jelikož jsme si pro ni byli u městských policajtů ve Šternberku, moc nevím, co se z ní vyklube, ale pro lidi mám pár teorií, které jim předkládám podle toho, jak jsou mi sympatičtí.

Mám dva měsíce před porodem. Čím dál častěji si představuju, jak to bude vypadat, až se nám narodí druhé dítě... Je 8:00, probouzím se do sluncem zalitého rána a skvěle vyspalá dávám pusu manželovi. Z pokojíčku slyším tlumené brrrrrm, to si tam v pyžamku potichounku hraje ani ne rok a půl starý Pepík, aby nevzbudil svého čerstvého sourozence a rodiče se mohli v klidu do osmi vyspat.