Každá minuta je rozhodující, říká motocyklový zdravotnický záchranář a pedagog na TUL Tomáš Dudich

Tomáš Dudich pochází ze Slovenska, kde také studoval na Univerzitě Konštantína Filozofa v Nitre Urgentní zdravotnickou péči –⁠ zdravotnické záchranářství. Poté pokračoval na Veřejné zdravotnictví na Vysokej škole zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, nyní dokončuje doktorát. Deset let působil jako zdravotnický záchranář a stále je aktivní. Na Fakultě zdravotnických studií TUL na Ústavu ošetřovatelství a neodkladné péče působí rok. Do Česka, konkrétně na sever do Liberce, se dostal kvůli tomu, že chtěl změnit prostředí. „Vždy mě to táhlo k nějakému vzdělávání. Dal jsem si cíl, že bych rád vzdělával ve svém oboru zdravotnických záchranářů a předával své zkušenosti,“ doplnil.

Aby nevyšel ze cviku, občas má také služby u Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje na výjezdové stanici v Mladé Boleslavi. Chtěl by časem jezdit přímo tady v Liberci. Motocyklové záchranářství není podle Tomáše Dudicha žádnou novinkou. Už za druhé světové války se motocykly používaly na transport raněných. V 70. až 80. letech v západních státech začaly pilotní projekty motocyklového záchranářství. Na základě toho i Maďarsko začalo v roce 2005 s projektem u Balatonu. Založili jej čtyři lékaři a velmi se to uchytilo.

„Já vždy říkám, že motorka nenahrazuje něco, ale zkvalitňuje systém přednemocniční péče. Je to dvoukolové vozidlo a je tam určité riziko. Jsme trochu více vystaveni nebezpečí, nejsme tolik chráněni. Musíme dojet na místo určení, to je prvořadé. Rychle, ale bezpečně,“ říká Tomáš. 

Jak jste se dostal k motocyklovým záchranářům?
Když jsem skončil univerzitu na Slovensku, tak jsem si říkal – protože jsem viděl mnoho vážných nehod motocyklů – že v životě na motorku nesednu. Nepodařilo se (smích). Byl jsem na jednom kurzu v Maďarsku, který byl zaměřený na případy pacientů v kritickém ohrožení života. Můj nynější šéf je vedoucí tamní motocyklové záchranky a byl tam jako instruktor. Dali jsme se do řeči a mě to zaujalo. Něco jsem si o tom zjišťoval, přihlásil jsem se do autoškoly, koupil motorku a bylo to.

Co jste musel splnit, abyste se do týmu motocyklových záchranářů dostal?
To není tak jednoduché. Ten, kdo se chce stát motocyklovým záchranářem, musí splňovat vstupní podmínky, aby se vůbec do výběrového řízení dostal. Musí mít minimálně pět let praxe jako zdravotnický záchranář ve zdravotnické záchranné službě. Samozřejmě také řidičský průkaz kat. A a odježděných alespoň pět let. Také vlastnit svoji motorku, ideálně kubatura od 600 výš. Ty motorky ve výjezdu jsou nad 1000 kubických metrů, jsou velké. Dále absolvuje psychologické vyšetření u dopravního psychologa kvůli právu přednostní jízdy (majáky). Každý rok musí všichni – ať už nováčci nebo stálí záchranáři – projít školením z techniky jízd, které končí zkouškou. Ve speciální autoškole nás instruktoři hodnotí i průběžně.

Kam do Maďarska jezdíte?
Působím u jezera Balaton. Je to sezónní práce od začátku května až do konce srpna, kdy tam končí klasická sezóna. Tento rok jsme se snažili pokrýt minimálně každý víkend službami, ale dařilo se nám i mimo víkendy. Statistiky jsou velmi příznivé, protože máme několik úspěšných zásahů i v této sezóně.

K čemu je vlastně motorka pro záchranáře dobrá?
Používá se to ve dvou rovinách: v centru velkoměsta nebo u dálnic. Ve velkých městech jsou časté každodenní zácpy na silnicích. I v Budapešti nebo Londýně to funguje. U Balatonu jsme právě u dálnice. Podle statistiky z minulého roku, kdy posádka klasické ambulance byla vyslaná téměř ze stejného místa ve stejný čas jako motorka, byl na pěti kilometrech na dálnici v zácpě rozdíl v dojezdu sedm minut. A když si vezmete, že třeba při zástavě srdce je při resuscitaci v první minutě šance na přežití bez vážných následků 80%, tak ta rychlost je klíčová. To je to, proč motorka představuje v záchranném systému významné plus.

Na jakých motorkách jezdíte a co vše s sebou vezete za vybavení?
Máme primárně Hondy Crosstourer, pak ještě Honda Pan European, a BMW 1200 GS a patří do kategrie tzv. turistických endúr. Někdo by se mohl ptát, proč musíme mít tak velkou kubaturu, jestli nám nestačí šestistovka. Vozíme ale přibližně padesát kilo vybavení, ty větší motorky mnohem lépe rozloží váhu, ta je klíčová i pro jízdní vlastnosti. Máme s sebou kompletní vybavení pro přednemocniční péči: od defibrilátoru, léků, vybavení na zajištění dýchacích cest, na porod, na infuze, ošetření traumatického pacienta a podobně. Máme toho ale méně a co nejmenší, aby se to lépe používalo.

K jakým případům nejčastěji jezdíte?
To záleží. Stejně jako v Čechách nás posílá operační středisko. Primárně by tyto posádky měly jet k pacientům, kteří jsou v kriticky ohroženi na životě, ale jezdíme i k banálnějším případům. Nemáme s motorkou možnost transportu, ale velmi dobře se využívá například při událostech hromadného neštěstí. Pacienty nejprve třídíme na základě algoritmů, které jsou na celém světě skoro identické. Ta logistika a následná péče je zachrání, roztřídí se do jednotlivých kategorií od kritického až po méně závažné zranění.

Byl byste pro, aby se motocyklové záchranářství zavedlo i v ČR?
Určitě ano. Pokud se nemýlím, někdy v devadesátých letech byl i tady pilotní projekt, v Praze. Neuchytilo se to, byl tam nějaký problém. Co se ale týče Prahy, Brna nebo Ostravy, myslím, si, že v těch velkých městech by to pomohlo.