Zrození málokteré legendy bývá tak jasně osvětleno jako vznik Jizerské padesátky. Jasné totiž je, že na jejím počátku byla hádka: Kdyby se v šatně liberecké Lokomotivy nepřeli chlapi o to, kdo má dostatečnou výkonnost, aby se zúčastnil blížícího se závodu krkonošské sedmdesátky, nikdy by Gusta Ginzel, cestovatel a recesista, majitel legendárního Hnojového domu, který se nechal zapálit pro kdejakou blbinu, neprošlapal trasu přes bažiny, kde bys v létě zapadl, a kde předtím nikdy nikdo nejel. Okruh z Bedřichova na Jizeru a zpátky. Takových padesát kilometrů.
Ta stopa měla zjednat spravedlnost. Kdo je nejrychlejší? „Tak se ukažte!“ vyhecoval své svěřence Karel Trousílek. Pozvali se kamarádi z oddílů z Frýdlantu, Hrádku, Jablonce, Jičína, České Lípy, Děčína, Turnova, Mnichova Hradiště i Mladé Boleslavi.
20.ledna roku 1968 vyrazilo dvaapadesát chlapů do stopy jako honicí psi. Zaplatili pět korun, dostali dvě tatranky, horký čaj a právo vyrazit do lesa na dřevěných kosyginkách, které když nasákly vodou, vážily snad metrák. Dneska nemyslitelné!
Tehdy se ale běželo za sluníčka, na firnu a třech centimetrech nového sněhu. Vyhrál horolezec a lyžař Josef Driml, který ustavil čas 3:39:00 hodiny. Za ním dojel Jiří Slíva, který později v knížce Jiřího Langera „Jizerská 50“, považované za bibli závodu, vzpomínal na první velkou „bedřichovskou“ chybu: „Měl jsem dobře namazáno. Pepa Driml se celou dobu vezl, ještě na Malé Jizerské louce jsem ho nakrmil, protože mu došlo jídlo, ale to už mi lyže přestávaly jet. V posledním sjezdu z Královky mě předjel a já v cíli zjistil, že jsem ofrézoval ze sjezdovky nejen vosk, ale i žlábek.“
Ve startovním poli byl i Vladimír Míka. Skončil desátý. Jistě tehdy netušil, že jede poprvé, ale nikoli naposled. Že mu osud dopřeje účast na všech padesáti ročnících závodu. Jako jedinému. Nikdo tehdy netušil ani to, že si kromě vítězů a rekordmanů budeme zpětně připomínat i sedmé, deváté a čtyřiadvacáté místo. Skončili na nich Zdeněk Novotný, Milan Náhlovský a Jiří Jech. Tři horolezci, kteří o dva roky později zahynuli na peruánském Huascaránu, hoře, jejíž náhlý běs pronikl v podobě neblednoucí vzpomínky do DNA závodu stejně jako proměnlivost počasí.
Jeho magnetismus zafungoval nečekaně brzy. Hned druhý den se vítězové, poražení a další zvědavci, strženi profilem, který budou po letech obdivovat běžci z celého světa, vypravili na Jizeru znova. A slíbili si, že se za rok sejdou znova.
Účet premiéry? Vzdalo pouhých šest závodníků, za čistý zisk koupil pořadatel krepový papír a kroniku, která měla zachytit historii prvního ročníku Jizerské padesátky. Kronika se nedochovala, závod ano.
52, 126, 245, 797, 2010, 2562, 4234. Tato číselná řada je něčím větším než jen počty přihlášených účastníků Padesátky na prvních sedmi ročnících. Lapidárně vyjadřuje narůstající lavinu zájmu. Tahle ovšem neměla zkázonosný dopad. Naopak, zrodila tradici, která trvá už padesát let.
Další příběh přineseme opět ve středu, a to 27. prosince na našich stránkách. A pokud byste si chtěli přečíst více příběhů, knihu Jizerská 50: Závod plný příběhů, můžete zakoupit v knihkupectví nebo na webu jiz50.cz. Graficky knihu připravovalo Dynamo design v čele s Liborem Jelínkem. Autorsky ji zpracovali Milan Tesař, Václav Cibula, Jiří Fejgl, Kateřina Kadlecová a Petr Volf.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
