Už dva roky si několikrát týdně čistím hlavu během a díky němu se mi otevřely brány překážkových závodů. Miluji ten pocit v cíli. Po první zkoušce vyššího levelu Army Run Civil jsem se rozhodla okusit obávaný Spartan Sprint. Čekalo mě přes 9 km a 24 stanovišť.
Musím se přiznat, že jsem se v začátku nechala opít rohlíkem. První zhruba kilometr jsem si dosytosti užila bahenní lázně a mírně stoupavé kopce. „To je až moc pohodička,“ blesklo mi hlavou a v tu ránu se přede mnou rozprostřel vesecký rybník Tajch. Trošku šok, na jiných závodech jsem se maximálně koupala v cílovém bazénku. Přestože ručička teploměru moc vysoko nebyla, po běhu mě první kroky do vody i příjemně osvěžily. Úplné namočení už bylo horší. Velmi ledová voda. Ovšem překvapilo mě, že dokážu plavat v oblečení i obutá. Na druhé břehu jsem vyfasovala kód, který jsem udržela v hlavě asi tak ještě tři čtvrtě hodiny… Přeplavání na zpět už bylo příjemnější. Následovalo pohodové proběhnutí lesem, které ukončila vysoká síť.
Od dalšího stanoviště už měl závod ty správné grády.
Opět jsem se proklínala, že jsem doma více neklikovala a denně nezkoušela přítahy nebo ručkování na tyči i na kruzích. „Co máš naběháno ti chybí v síle,“ pronesl během závodu jeden z bojovníků a musím jen souhlasit. U mě to snad platí dvojnásob.
Bahno závodu přidává na vizuální atraktivitě, ovšem jeho vedlejší efekt je, že se vám většina stanovišť klouže. Platí pro ruce i nohy. Hodně naivní byla moje představa, že mi pomohou cyklistické rukavice. Ani když jsem si je sundala a utřela si ruce do trávy, neuspěla jsem.
Moje hubené ruce dostaly zabrat už u angličáků. Zde se hodily ty rukavice. Skoro se stydím přiznat, že jsem si dala šestkrát třicet trestných. A to dost pomalu a po pěti. Občas jsem měla obličej u země, ale „hlídači“ kromě počítání na stanovištích hezky hecovali, což hrozně pomáhá.
První záludné stanoviště, které mě čekalo, bylo přejití tenkých kůlů různé velikosti. Mrzí mě, že mi uklouzla noha hned na druhém… Byly příliš hubené a moje boty příliš od bahna.
Spartan Sprint patří k těm závodům, kdy se vyplatí na úkor zdržení maličko přemýšlet. Při spěchu jsem občas zapomněla používat mozek a hrnula jsem se například k nejbližšímu polenu. „To máte moc těžké, pojďte sem, dám vám lehčí,“ upozorňoval mě dobrovolník. Už se mi nechtělo zátěž měnit a vyrazila jsem na trať. V půlce jsem se proklínala. Polínko se proneslo.
Asi největší krize přišla u nošení klády. Ta beznaděj, když musíte něco zvednou a prostě to nejde ani na poosmé, přestože se vám to před třemi minutami podařilo.
Zklamání mě čekalo i při házení oštěpu na slaměného panáka, ale už jsem si zvykla, že míření, střílení a hod nepatří po běhu k mým silným stránkám.
Nošení těžkých předmětů bohužel neskončilo, později přišel například kýbl s pískem a s ním další krize. Chci moc poděkovat pánům, kteří mi dvakrát pomohli ho nasadit na krk a rameno, nahoře se prostě nesl lépe, i když hrozilo vyklopení na obsahu na hlavu. Jsem fakt hrdá, že jsem vysypala jen pár kamínků.
Za to pytel s pískem mi problém příliš nečinil, váha se na zádech krásně rozložila.
Celý závod je jedna velká zkouška nejen fyzický sil, ale i psychiky.
V cíli jsem se zastyděla, že jsem v zápalu přehodila jedno písmenko u kódu, který jsem si měla zapamatovat u rybníka. No nic, když už jsem měla ty angličáky tak natrénované. Proč si nedat dalších třicet.
Na závodech mě vždycky nejvíce baví ta vzájemná podpora, hecování a pomoc silnějších nám slabším. Moc za to děkuji.
Nejsem žádný vrcholový sportovec, běhám hlavně kvůli dobré náladě a odreagování, ale musím se přiznat, že zkušenosti ze Spartanu mě asi donutí trošku zamakat na mých hubených ručičkách, abych příště dala alespoň dvě silové stanoviště. A kdyby měl se mnou někdo trpělivost u šplhu na laně, budu vděčná za tipy. Domnívám se, že je to hlavně o správné technice. Tak příště!
PS: Skončila jsem celkově 1297. z 2358 a 304. z 791 žen.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
