„Poradíte, kam s tříletým dítětem za zábavou?“ zaznamenala jsem nedávno dotaz maminky na sociální síti. Od některých uživatelů následovně schytala takovou slovní sprchu, že pokud byla slabší povahy, nedivila bych se, kdyby doteď bulela schoulená v temném koutku v pozici plodu.

Jizerská 50 je za námi a nám zbyly už jen unavené svaly, mozoly, prasklé puchýře, ale také vzpomínky. Jedenapadesátý ročník byl jistě jedním z těch, které budeme mít v paměti ještě dlouhou dobu. Já určitě. Připravovala jsem se na něj, hrozně moc jsem chtěla překonat svůj čas z minulého ročníku a také jsem cítila zodpovědnost vůči Vám – čtenářům. Motivace pro dosažení dobrého výkonu byla veliká. Možná trochu svazující. Ale cílovou pásku se mi podařilo protnout, takže jsem spokojená.

Tak jo, Valentýn, takový ty kýčovitý srdíčka, holubičky, kytičky, cukrovinky a kdo ví, co ještě. Trapas, že jo. Můj kluk Vladimír říká, že ho neslaví (správně, on ho neslaví) protože to je americkej svátek.

V libereckých ulicích je cítit nervozita. Sledovanost počasí stoupá raketovým tempem, hlavně na drsném severu. Ano, je to kvůli Jizerské 50. Její účastníci vyhlíží startovní čáru přímo hladově. Autobusy do Bedřichova nemohou dovírat dveře, jak jsou plné. Jizerské hory praskají ve švech. Do startu závodu pro opravdové horaly zbývá poslední týden.

„A to jste to vzali nějak hopem, nejste trochu blázni? Ha, ha,“ to je asi druhá nejčastější věta, kterou teď slýchávám od známých. Následuje hned po: „Jak se máš?“ Pak přijde na řadu trapné uchechtávání a vysvětlování, že to my ne, že se to nějak samo...

Do startu Jizerské 50 zbývá už jen necelý měsíc a moje příprava vrcholí. Každou volnou chvíli se snažím využít pro trénink. Jezdím přeplněnými autobusy do Bedřichova, kde pokukuji po lyžích ostatních běžkařů a hledám nálepky z minulých ročníků JIZ50. K mému překvapení je těch lidí docela dost. Začínám být pěkně nervózní. Ale co, nějak to dopadne. A jak tedy vypadají mé aktuální tréninky?

Znáte takový ty kecy o tom, jak mají matky na mateřský místo mozku chrastítko? Jak celý dny se stejně postiženejma kamarádkama vysedávaj na kafíčkách, děcko v koutku, a jejich největší starostí jsou bio a nebio plíny (planeta se musí chránit pro budoucí generace!), my máme tři zoubky - heč, a my dokonce čtyři - heč, heč (i když já už jich mám dokonce všech dvaatřicet!) a náš Pepíček už chodí, zatímco Honzíček od vedle se furt jen plazí (lemra!)... Tak jo, přiznávám. Je to všechno pravda. Ale víte co? Jsme taky zatraceně dobrý manažerky.

Jsme v polovině ledna a právě si volíme nového prezidenta. Pojďte si trochu odpočinout u mého blogu a přijít na jiné myšlenky. Uplynulý víkend jsem strávila na Horních Mísečkách, kde probíhalo zimní soustředění libereckých plavců. Přijela jsem tam jako trenérka na poslední tři dny. A nestalo se toho málo, tak si pojďte vyslechnout mé příhody.

Před několika dny jsme slavili vstup do nového roku, týden předtím jsme si užívali Vánočních svátků. Hrozný, jak ten čas rychle ubíhá! Máme tu rok 2018 a za dva měsíce tu je Jizerská 50. Ale klid. Měli jsme celý volný týden na trénování. Každý den buď ve stopě, nebo v posilovně. Také jste měli takový plán? To jsme na tom byli stejně. Akorát u mě se ta představa úplně nesetkala s realitou.

„Ťuk, ťuk, ještě tady, slečno, a tady, a tady taky, nevidíte?" "Vidím!" chce se mi vřísknout na tu udržovanou paničku, která klepe svým nechutně dlouhým fialovým drápem na sklo od sedadla řidiče, zatímco se já snažím tu druhou stranu skla umýt od much a radši ještě nevím čeho všeho ještě.