Už druhou knihu vydává liberecký autor Vojtěch Vaner. Po prozaické sbírce Machovec v koutě přichází s povídkovou knihou Přátelé od Najsky. A tak jsme se ho zeptali, o čem vlastně kniha je nebo jak těžké je dnes vydat knihu a jak se mu daří psaní skloubit s povoláním technika nedestruktivního zkoušení.
Název knihy napovídá, že je o lidech v Liberci. Je to tak? Je Najska Nisa? Říkáte jí tak, nebo to má nějaký další smysl?
Sbírka se jmenuje podle jedné z povídek a skutečně je míněna Nisa. V osmdesátých letech jsme jako děti říkali Najska řece, u které jsme vyrůstali. Ale pro nás nebyla řekou, nýbrž smradlavou stokou. Nebylo vidět na dno, voda měla každý den jinou barvu podle toho, jakou přízi zrovna barvili v Hedvě. Namočit se v Najsce nebo se v ní dokonce topit znamenalo posměch a opovržení. Takže jde vlastně o nadávku. Po roce 1989 se řeka vyčistila, objevily se v ní ryby, my jsme dospěli a začali jí říkat Nisa. Tohle všechno ve zmíněné povídce je. Je to jedna ze čtyř či pěti libereckých povídek, ostatní jsou odlišné. Vlastně je každá povídka sbírky úplně jiná.
Jde o vaši první knihu?
Na konci roku 2016 vyšla prozaická sbírka Machovec v koutě, je určena všem, kteří se literaturou baví hlavně po formální stránce. Předtím jsem psal do časopisů a podílel se na nějakých nebeletristických publikacích.
Jak těžké je v dnešní době knihu vydat?
Vydat knihu nejspíš obtížné není, ale vydat knihu sám jsem nechtěl. U obou svých knížek jsem vybíral zavedené nakladatele, kteří věnují velkou pozornost redakční práci. Přátelé od Najsky vycházejí v Boru a redaktorkou byla nakladatelka Eva Koudelková, takže po této stránce je všechno více než v pořádku. Jsem s knihou spokojený a jsem rád, že vyšla v Liberci a právě teď.
Našel jsem si, že pracujete jako technik nedestruktivního zkoušení. To je pro autora poměrně zajímavé povolání. Jak se dá spojit s psaním?
Kontrola a měření ve strojírenství či energetice je pro autora beletrie stejně hloupé povolání jako řada jiných. Často mi chybí intelektuální prostředí, bývám fyzicky unavený, deptá mě všední stereotyp nebo naopak musím improvizovat a přeskakovat v myšlenkách z poezie do techniky. Ale to neznamená, že industriální prostředí není podnětné nebo že technicky vzdělaní a fyzicky pracující lidé jsou pitomci. V knížce najdete i texty inspirované mou prací a pracovními zkušenostmi. Povídka Zpěv hadů se celá odehrává na uhelné elektrárně, snažil jsem se tenhle svět popsat, jak ho vidím: jako ojedinělý, svým způsobem krásný až mysteriózní. Pro řadu čtenářů to ale bude nejtěžší čtení z celé knihy. Pro techniky příliš surrealismu, pro intetektuály příliš strojařiny.
Na čem pracujete nyní?
Co se týká mého dalšího psaní, jsem spíš líný autor a žádný zarputilec. Mám rozepsáno několik málo povídek a pravděpodobně bych dokázal ze šuplíku sestavit jednu či dvě sbírky poezie.
Sbírka próz Přátelé od Najsky je záměrně poskládána ze stylově různorodých textů. Její autor, hledající možnosti a hranice žánru povídky, v ní střídá civilní vyprávění s alegorií či básní v próze; autenticky působící dialog s parodií či fiktivními dopisy. A o čem tyto povídky jsou? O vášni k cestování, o málo známé kráse industriálního prostředí, o hloupé minulosti i surreálné budoucnosti a o ledasčem jiném. Také nezřídka o Liberci a jeho obyvatelích, nahlížených z osobité perspektivy. (Knihy Kosmas)
