Jan Šoltys byl svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy přímo na libereckém náměstí. Najel do něj tank a smrti unikl jen o vlásek. S odstupem dokáže o tehdejší době mluvit s nadhledem, tehdy mu ale do zpěvu jistě nebylo. Nevěděl, zda se dožije dalšího dne, nebo jestli bude ještě někdy chodit. Přesto se po padesáti letech do Liberce, u příležitosti výročí osudného data, vrátil.
Kde jste trávil srpnové dny v roce 1968?
I když jsem z Popradu, v Liberci jsem tehdy ve svých dvaceti letech studoval vysokou školu a přes prázdniny jsem zde zůstal a pracoval v Harcově.
Jak jste se o vstupu armád na naše území dozvěděl?
Bydlel jsem na ubytovně v ulici Lazebnický vrch a ráno mě probudil kamarád slovy - Vstávej, jsou tu Rusáci. Já po něm hodil papuči a odsekl, ať mě nechá spát. Usnout jsem ale už nemohl, jelikož jsem slyšel hukot letadel. A okamžitě jsem vyrazil na náměstí.
Uvědomoval jste si tehdy, co se děje?
Určitě ne. Na náměstí bylo již mnoho lidí a já se tam setkal se svou přítelkyní. Šla si odnést věci do kanceláře a já na ni čekal pod podloubím. Sedl jsem si na zábradlí a pozoroval kolonu tanků.
Cítil jste strach, nebo nenávist?
To ani ne. Na náměstí jsem viděl vojáka. Byl to mladý hoch a byl celý uplakaný. Bylo mi ho v tu chvíli opravdu líto. Oni za to osobně nemohli, ani nevěděli, kde jsou. Pouze plnili rozkaz.
Kdy došlo ke střetu s tankem?
Právě kolem nás projížděly tanky. Tehdy byly na náměstí ještě koleje a při jízdě jeden tank vybočil a jel směrem na mě. Stačil jsem akorát seskočit ze zábradlí a už jsem cítil, jak ve mně vše praská. Upadl jsem vedle tanku, ale kabát se mi zamotal do pásu a tank mě ještě několik metrů táhl. Měl jsem tehdy velké štěstí, že mi pomohl nějaký manželský pár. Chytili mě za ruku a zatáhli do podloubí. Zachránili mi život, jinak by mě další tanky přejely. Muselo se to stát přibližně v šest hodin a pět minut, jelikož v té době se mi zastavily hodinky, asi jsem s nimi praštil o zem.
Celou dobu jste byl při vědomí?
Ano, ležel jsem na zemi, za levým uchem jsem měl svou nohu, všude byla krev. Nemohl jsem se nadechnout, zatmělo se mi před očima a říkal jsem si, že umírám. Zvláštní bylo, že jsem v tu chvíli byl v klidu, byl jsem s tím smířený. Racionálně jsem tehdy přemýšlel, že mám asi propíchnutou plíci. Jenže pak se mi povedl malinký nádech, pak druhý a pak už jsem začal opět věřit, že přežiju.
Jak jste se dostal do nemocnice?
Odvezl mě kamarád Láďa Rychtů, který byl závodní jezdec. Naložil mě tehdy do auta ještě s dalšími lidmi a kličkováním mezi tanky nás dostal do nemocnice.
Jaká jste utrpěl zranění?
Měl jsem otevřenou zlomeninu stehenní kosti, dokonce byl malý kousek kosti úplně mimo. Dále jsem měl zlomenou pánev, pohmožděné břicho a hrudník. Rány jsem utrpěl i na hlavě a má vlastní kost mi probodla i, jak by to nazval, vercajk.
Jak dlouho jste byl v nemocnici?
Přibližně tři měsíce. Ten den jsem strávil mnoho hodin na operačním sále, před uspáním mě doktor upozornil, že se prospím a já začal pořádně vnímat až po deseti dnech. Když jsem zkoušel po mnoha týdnech opět chodit, pomáhal jsem si trhavými pohyby v ramenou. Přišel mě tehdy navštívit bratr a ptal se, co to děláš pipuš a já odpověděl, že se učím létat. Mimochodem oslovení pipuš mi pak mezi kluky v nemocnici zůstalo.
Myslíte, že tank do vás najel úmyslně?
Na tuto otázku se mě ptali i vojenští vyšetřovatelé. Tak to ale nebylo. Myslím, že na vině byly koleje, na které plnou vahou tank najel. Ten chlapec v tanku to neudělal naschvál. Chybou podle mě bylo, že nezastavil, ale pokračoval v cestě.
Změnil jste po této události názor na Sovětský svaz?
Později jsem začal pracovat jako družstevník a jednou za mnou přišla i komise, která se mě ptala, jaký mám názor na vstup spojeneckých vojsk. Předsedovi do očí jsem tehdy řekl, zda je normální. Dovolil jsem si i říci, že je nenávidím, a že on by je taky nemiloval, kdyby se mu stalo to, co mě. Věděl jsem, že mi za to mohl hrozit i kriminál, ale nechali mě být. Obecně si ale myslím, že je velký rozdíl vinit za tehdejší činy Sovětský svaz nebo jen Rusko.
Foto Lubomír Krongaiger
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
