Dopingáři jsou obyčejní podvodníci, ničí pravé talenty, říká Zuzana Kocumová

Policejní razie v Seefeldu se sice netýkala českých reprezentantů, i tak jistě celou situaci jako dlouholetá lyžařka sledujete. Jaký je váš pohled na celou událost?
Vzhledem k tomu, že je obecně známé, že vrcholový sport je velmi úzce provázaný u mnoha sportovců s dopingem, tak mám vlastně radost, když se podaří takový případ odhalit. A vypátrat nejen ty, kteří doping užili, ale i ty, kteří si z jeho podávání udělali výnosný byznys. Nejsem úplně naivní, že by to doping jako takový vymýtilo, ale určitě dotažené případy jsou velkým varováním pro ty, kteří by o dopování uvažovali a aspoň částečně přispívají k čistotě sportu. Další věcí je, že je skvělé, že rakouská policie udělá zásah i na rakouské sportovce, i když tím poškodí vlastní tým. Zkrátka padni, komu padni. Umíte si to představit v Rusku?

Jaký je váš obecný názor na doping? Dokážete si vážit lyžařů nebo i dalších sportovců, kteří takto podváděli?
Já doping z duše nesnáším. Osobně chci hledat limity svého těla a ne limity, kam mě může posunout biochemický koktejl, který si budu pouštět do žil. A máte pravdu, že sportovců, u kterých byl doping odhalen, si už nedokážu vážit, ani jejich výkonů. Porušili jasně daná pravidla, zvýhodnili se oproti těm, kteří je dodržují. Je to podvod a oni jsou obyčejní podvodníci. Dalším problémem je, že díky dopingu mi při každém výjimečném výkonu vyskočí stín pochybnosti, zda to bylo opravdu čistou cestou. A to mi vadí, protože takto vlastně dopující sportovci nepřímo poškozují i ty výjimečné talenty, kteří dosahují špičkových výkonů čistou cestou, jenže vy už tomu tak úplně nevěříte…

Za dopingem stojí tlak i souboj národů

Jak ukázal Seelfed, doping není záležitost jednoho člověka, který „uklouzl“. Mluví se dokonce o organizovaném dopingu nebo dopingové síti. Čím to podle vás je?
Obrovským tlakem na výsledek, zaměňování špičkových výsledků ve sportu za smysl života. Stejně tak „soubojem“ národů, ale i jednotlivých trenérů a tréninkových skupin a to, kdo je lepší. Podíl na tom má také nedostatečná úcta k vlastnímu tělu a vlastnímu zdraví. A nízká úroveň vlastní morálky.

Osobně si nedokážu představit, že lyžař má z výsledku za takovou cenu radost, co si o tom myslíte vy?
Moc ráda bych věřila tomu samému, ale nejsem si úplně jistá. Je to něco podobného, jako myslet si, že zloděj nemá radost z toho, co nepoctivě ukradl, nebo politik z toho, co si nečistě přihrál za pomoci svého vlivu. Takže se obávám, že určitou formu radosti jim to přináší. O tom, jak dlouhodobá je, a jestli stále někde nevrtá červík svědomí „Já si to vlastně nezasloužím“, můžeme polemizovat. Jsem ale přesvědčena, že člověk se skutečně srovnanými hodnotami, úctou k sobě samému a spokojeností sám se sebou nemá potřebu sahat k zakázaným látkám.

Mně jako laikovi připadá, že mnoho sportovních odvětví a sportovců se dopracovalo do takové fáze, že už z člověka nejde víc „vyždímat“ a vlastně je těžké někam sport posouvat. Navíc síly těch „nej“ jsou nesmírně vyrovnané. Může i něco takového být cestou k dopingu?
Určitě ano. Když dojdete na konec svých sil, schopností a talentu a stejně je to všechno málo, a navíc na vás někdo v tuto dobu zatlačí stylem - koukej na sebe, nestojíš za nic, tak hodně sportovců sáhne po čemkoliv, co jim pomůže ještě kousek se posunout. Také je častý tlak od okolí, které vám bude říkat: „Když si to nevezmeš, jsi znevýhodněný. Berou všichni.“ Vlastně něco jako zažité heslo za komunismu, „Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu.“

V osmdesátkách to bylo s dopingem horší než teď

Je doping trendem dnešní doby nebo se vyskytoval ve stejné míře i v minulosti?
Doping ve sportu byl, je a bohužel nejspíš i bude. Lidé stále vymýšlejí, čím se posunout. Čistě i nečistě. Ve sportu i mimo něj. Samozřejmě, že se metody stávají čím dál sofistikovanějšími a přichází se s novými látkami. A ti, kteří ho odhalují, jsou logicky vždy o krok pozadu. Ale třeba doba 80. let byla, co se týče dopingu, horší, než teď. Stačí se podívat na některé výkony, které se stále nedaří překonat... Takže sice bude boj s dopingem bojem věčným, ale má svůj smysl. Jsem přesvědčena, že už zachránil mnoho životů a mnoho také ne.

O dopingu se v poslední době mluví zejména ve spojitosti s lyžováním, biatlonem a cyklistikou. Existuje nějaký okruh třeba nějaký okruh sportů, kde se vyskytuje doping více než jinde?
Ve vytrvalostním sportu si dopingem můžete výrazně pomoci. Natož ve sportu silově-vytrvalostním. Ale velká mediální pozornost dopingu právě v těchto odvětvích je dána i množstvím odhalených případů z poslední doby. Ještě daleko hůř je na tom samozřejmě například kulturistika. Ty naprosto absurdní hory masa přirozenou cestou prostě „nevypěstujete“. A to je veřejné tajemství.

Hodně se spekuluje i o tom, že o dopingu musí ve většině případů vědět okolí konkrétního sportovce, který dopuje. Že se to prostě musí poznat. Vy máte bohaté zkušenosti z vrcholového sportu, jaký je váš názor?
Z velké části to u soupeře, druhého závodníka, poznáte. Je tam mnoho věcí, které v tom jsou poměrně jasným vodítkem, indikátorem. Jenže, i když máte podezření, nejde o tom veřejně mluvit, nemůžete někoho obvinit, dokud nejsou důkazy. Vzpomeňme Rusko na OH v Naganu a Salt Lake City nebo Finsko na jejich domácím MS v běžeckém lyžování v Lahti v roce 2001... Tušili jsme, že to čisté není, a následně se to potvrdilo. Ale často zůstane jen u tušení. Vlastně i proto odhalení případů vítám, i když to na druhou stranu může poškozovat jméno vrcholového sportu u těch, kteří chtějí věřit, že je čistý.