Milan Votava... Mladý kluk, ještě student, který učí na základce a taky se prohání Hejnicema na skejtu. I tak může vypadat historik, kterého zajímá místní minulost a díky jehož zájmu se podařilo rozjet i unikátní projekt v podobě adopce hrobů.
Jak jste si našel cestu právě k hrobům?
Vždycky mě zajímala místní historie a zapomenuté příběhy. Začal jsem s bráchou, už když mi bylo osm. Tehdy to samozřejmě byl jen koníček, ale postupem času i díky studiu historie na Technické univerzitě v Liberci se z stala z hobby i práce. Díky tomu jsme začali pořádat třeba pochody po pamětních místech včetně hřbitovů. No a před rokem mě napadlo, že bych si mohl pronajmout nějakou hrobku a dát ji trochu do kupy. Tehdy to ještě nebyla adopce, ale zašel jsem na úřad a do půl hodinky jsem měl pronajatý hrob na deset let.
A to se na úřadě nedivili, že si chcete pronajmout hrob?
Musel jsem samozřejmě vysvětlit ty okolnosti. Že mi nikdo neumřel, ani já neplánuju umřít, ale že bych rád přispěl alespoň malým krokem k záchraně starých pohřebních míst. Ta totiž rychle mizí a kdyby se nic nezměnilo, za pár let by tu nemusela být žádná. Přitom právě hroby nám mohou prozradit mnoho o lidech, kteří tady žili a prozradit i něco z jejich života.
Jak se vám povedlo inspirovat další lidi?
Když jsem získal ten svůj hrob, se kterým ještě budu mít hodně práce, napsal jsem o tom na sociální sítě s přáním, že by bylo fajn, kdyby se našli i další lidé, kteří by byli ochotni věnovat svůj čas a třeba i nějaké finance na záchranu starých hrobů a spolu s nimi i jejich příběhů. A zanedlouho se mi ozval kamarád, který chtěl ode mne nějaký hrob doporučit. Tak vlastně adopce hrobů začala.
Říkáte, že za každým hrobem je příběh, jaký je ten vaší hrobky?
Přesně tak. Skoro ke každému člověku zmíněnému na desce se dá v archivech něco dohledat. A právě ty příběhy jsou, alespoň pro mě, nejzajímavější. Hrob, který jsem si pronajal, patřil vojákovi jménem Walter Dobisch. Podařilo se mi zjistit, že se jednalo o důstojníka Rakousko-uherské armády, který později vstoupil do československých legií. Byl ohromně jazykově nadaný. Uměl česky, německy, anglicky i francouzsky. A přestože se usadil v Liberci a v Hejnicích nikdy oficiálně občanem nebyl, je zde pochovaný, protože měl ke zdejšímu městu velmi blízko a jezdíval sem, jak se dříve říkalo, na letní byt. Navíc jde asi o jednoho z mála československých legionářů pochovaných v tomto regionu.
A jaký hrob jste tedy doporučil tehdy kamarádovi?
Vybral jsem hrob rodiny Hitschmannových. Tato ač židovská rodina, je pohřbena na Hejnickém hřbitově, což ukazuje, že nebyla nijak ortodoxní. Její příběh je ale poměrně tragický. Čtrnáct potomků zemřelo v koncentračních táborech, další dítě zemřelo po asi dvou týdnech života a jeden syn padl ve válce. Myslím, že je ale dobré i takové příběhy připomínat.
Takto zajímavé hroby jsou ale spíše výjimkou, ne?
Naopak. Skoro každý hrob skrývá zajímavou historii. Máme tu například pochovaného rytíře, rod Ullrichových, kteří byli majiteli místních papíren nebo třeba úředníka Effenbergra, který se v roce 1917 zasloužil o povýšení Hejnic na město.
Kolik hrobů se za ten rok podařilo adoptovat? A k čemu vlastně taková adopce lidi zavazuje?
Přesný počet neznám, ale jedná se o několik desítek hrobů, což považuji za velký úspěch. A jsem moc rád, že mnoho lidí se věnuje nejen péči o hrob, ale snaží se právě dopátrat i k těm příběhům. Když si někdo vybere hrob, je už na něm, kolik je ochotný věnovat mu práce nebo peněz. Někdo tak třeba odstraní mech, nečistoty a nechá znovu přilepit desku a jsou i lidé, kteří se pouštějí do větších rekonstrukcí. Navíc už se do obnovy hrobů zapojují i lokální firmy, které formou sponzoringu vyrobí třeba nové desky.
Kdo jsou lidé, kteří si hroby adoptují. To budou zejména místní, ne?
Ano, přesně tak. Naprostá většina jsou místní lidé, kteří mají ke zdejšímu místu vztah. Snad jen jeden člověk je z Liberce a jeden z Prahy. Zajímavé ale je, že o adopci nemají zájem jen starší lidé, jak by se mohlo zdát. Mezi lidmi jsou i lidi kolem pětadvaceti a jednomu klukovi je snad teprve devatenáct.
Přeci jen ale hřbitovy bývají takové opomíjené, člověk tam zajde tak jednou za rok na dušičky. Získat zájem lidí právě o takové místo, to asi není jen tak, že?
Je to tak, ale myslím, že to není úplně dobře. Jeden můj kamarád se divil, proč to dělám, že je to ohromně depresivní. Ale já to tak nevidím a naopak tvrdím, že na hřbitov se nechodí truchlit ale spíš si na lidi zavzpomínat a připomenout si jejich osudy. Na druhou stranu chápu i to, že to někomu může připadat zvláštní.
S tímto nápadem jste přišel jako úplně první?
No, tak takovou otázku jsem ještě nedostal. Vlastně ani nevím. Třeba v Praze sice jsou lidé, co se o hroby starají, ale s adopcí jsme asi opravdu přišli my. Jsem moc rád, že se tímto projektem mohou inspirovat další města i obce nejen v Česku. V Německu vzbudil náš nápad velké ohlasy. A například ve vedlejším Bílém Potoce plánují v příštím roce rozjet něco podobného a dokonce jsem se dozvěděl, že podobně chtějí začít nabízet staré hroby i na Karlovarsku.
Takové zanedbané hroby se najdou asi na každém hřbitově. Mohla by tak adopce pomoci všude?
Ono to tak nemusí nutně být. Situace je různá hřbitov od hřbitova. Například v Bílém Kostele jsou na tom podobně. Hřbitov mají pěkný, ale hrobů, co by potřebovaly opravit, je dost. Oproti tomu takový Frýdlant má hřbitov opravdu nádherný. Je vidět, že město má na jeho údržbu finance a je to jeho prioritou.
Foto
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
