Pondělí, 27. ledna 2020, 16:00
Jizerská padesátka je pro řadu sportovců naprosto kultovní a srdeční záležitostí. A mezi ty nejvěrnější účastníky patří Ivan Jaksch.
Když se pustíte s Ivanem Jakschem do rozhovoru o slavné Jizerské 50, v očích mu zajiskří a na tváři se ukáže úsměv. Na start se postavil úplně poprvé v roce 1970. „Tehdy jsem se dostal po vejšce, kde jsem studoval Elektrofakultu, do Liberce do výzkumáku a když jsem se o Jizerské 50 doslechl, hned jsem se přihlásil,“ vzpomíná po letech zarputilý lyžař.
Přestože původně pochází Jaksch z Českomoravské Vysočiny, na lyžích stál od útlého mládí. „Jako Novoměšťák jsem jezdil na běžkách od malička,“ říká. A když poznal Jizerky, téměř okamžitě si je zamiloval a v Liberci zůstal celý život.
Ještě dnes si vzpomíná nejen na to, jaká byla při jeho první padesátce zima, ale i jakou měl formu. Prý se vzdálenosti padesát kilometrů ani poprvé neobával. „Tehdy byla pěkná zima plná sněhu, takže natrénováno jsem měl tak středně, nebál se a ujel to. A tehdy jsem dojel na 71. místě.“ V Liberci Ivan Jaksch nejenže zůstal, ale také se zde zamiloval a oženil. A právě manželka Jana je celý život jeho velkou oporou i při přípravě na závod.
„Měsíc před Jizerskou nic jinýho neexistovalo. Vše se muselo podřídit přípravě,“ prozrazuje s úsměvem Jana. Pravé milovníky Jizerské 50 neodradí od závodění nic, ani nějaké to nachlazení. „Pokud byl náhodou před závodem nemocný, tak to musel honem honem vyléčit, aby se mohl postavit na start.“
Co rok, to trochu jiný závod. S úsměvem vzpomíná Ivan třeba na ročník 1982. Tehdy málem vůbec nedojel. Na Smědavě mu totiž do sněhových závějí odlétlo pérko z lyží. „V tu chvíli jsem si říkal 'Co teď'! Málem jsem do cíle nedojel. Ale najednou se vedle mě zjevil jako z pohádky takový mladík. Ptal jsem se ho, zda by mi nepůjčil náhradní pérko. Jenže to nebylo jen tak, těch pérek byla spousta druhů. Ale měl jsem obrovské štěstí, protože on vyndal pérko, které jsem mohl použít a dík tomu jsem mohl závod dokončit.“
Stejně jako Ivan i Jana je milovnicí běžek. Na rozdíl od manžela si ale jezdí, jak samá říká, jen tak pro radost. A lásku k lyžování předali i dalším generacím. „Dnes po vzoru dědečka jezdí Jizerskou 50 syn i vnuk, ale už ne tak pravidelně,“ komentuje manželka.
Jakschovi tak znají Jizerskou 50 od jejich začátků a postupně sledovali i její proměny. Oba se shodnou, že dnešní závody jsou mnohem víc o profesionálních výkonech. „Na začátku to bývalo jiný. Závodilo pár místních mezi s sebou,“ vzpomíná Jana. Hlavním cílem pro hodně sportovců bývalo tak trumfnout hlavně svého protivníka, třeba Frantu od vedle, ale také si celý závod užít. Startovné v té době stálo sotva pár korun, ale stačilo to i na čaj a tatranku.
„Dřív to bylo takové pionýrštější. Dnes je to takové víc profesionálnější a elitní závodníci musí mít hodně natrénováno,“ dodává Jaksch. I přes změnu atmosféry ale nedá na "svůj" závod dopustit a zůstává mu věrný. Ani letos tak nebude mezi nedočkavci na startu chybět.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
