Místa s geniem loci... Hojně navštěvovaná i zapomenutá. Každý dům i budova v sobě ukrývají část minulosti a vlastní příběhy. Vzpomínky i záznamy z historických dokumentů ožívají pod rukami Anny Strnadové, která je převádí v povídky na svém blogu.
Jak vás napadlo pustit se do projektu Příběhy mezi domy?
Nápad mi v hlavě vznikal delší dobu. Vlastně bych mohla říct, že od té doby, co jsem začala s projektem oživování jabloneckých lázní. U toho jsem se totiž zamilovala do starých budov a jejich atmosféry. Lázně a další staré budovy, které jsou oživované uměním, jsem zpracovávala ve své bakalářské i magisterské práci. Vlastně mě ale vždycky štvalo, že o nich musím psát tak trochu rigidně a že mě omezuje forma vědecké práce. To, co totiž vnímám u starých opuštěných budov, je založené spíše na pocitech a instinktech.
Asi není úplně tajemstvím, že máte v oblibě starší objekty jako třeba zmíněné Jablečné lázně. Čím to je?
Cítím z nich jistotu a často si v nich uvědomuju, jak malicherné jsou problémy, které řeším. Staré budovy a památky tu stojí po staletí, je to pro mě tedy ideální místo pro spojení se s historií. Člověk si pak uvědomí, že jeho život v celém tom obrovském koloběhu je mikroskopická částečka a přestane alespoň na chvíli přeceňovat svoje bytí tady na zemi. Díky tomu ze sebe dokážu setřást tlak a stres, který často v této zrychlené době pociťuji.
Zároveň mám pocit, že historické, často honosné prostory v lidech vyvolávají úctu, které dnes také není přebytek. Vždy když vstoupím do starého kostela, mám tendenci buď úplně mlčet nebo šeptat. Najednou tu je něco silnějšího než moje každodenní problémy.
Neděle, 2. února 2020, 15:18
Sedmadvacetiletá rodačka z Jablonce nad Nisou se už od roku 2015 zasazuje za život místních lázní. Založila spolek ArtproProstor, který z nich chce mít moderní kulturní prostor po vzoru evropských měst. Kultura, cowork i místo setkávání Jablonečanů....
Čím vás konkrétní budova uchvátí nebo zaujme?
Většinou to je velkolepost a velkorysost daného prostoru. Hodně mě fascinují prostory s vysokými stropy a lomenými klenbami. Naši předci architekti museli být v něčem geniální psychologové. Mám pocit, že kombinace různých tvarů, velikosti prostorů a zdobných prvků silně působí na lidskou psychiku. Občas se ptám sama sebe, jaké prostory tu zůstanou po naší generaci. Jak se v nich lidem vlastně žije a co to bude vypovídat o počátku 21. století. Bojím se, že to moc pozitivní obrázek nebude.
Podle čeho si vybíráte místa, o kterých budete psát?
Jsou to místa, která většinou navštívím náhodně a která ve mně zanechají silný dojem.
Zaměřujete se přímo na nějakou vybranou oblast?
Zatím ne, moje hlavní kritérium je v současné chvíli, aby mě prostor zaujal. Je ale pravda, že mě všeobecně zajímá oblast pohraničí a příběhy, které se k ní pojí. Uvidíme do budoucna, třeba celý koncept ještě více vykrystalizuje.
Příběhy, které píšete, v sobě kombinují dvě linie. Jak vás to napadlo?
To vlastně ani nevím. Začala jsem psát o Hejnickém kostelu, který jsem měla hodně spojený s příběhem chudého řemeslníka a jeho nemocné rodiny. Zároveň pro mě byla návštěva kostela silným zážitkem. Měla jsem štěstí na sluneční den. Díky paprskům slunce procházejícím skrze okna architektura kostela ukázala svou další tvář. Při psaní se mi tyto dva zážitky spojily a tento princip jsem pak začala používat i u dalších míst. Třeba ale postupně dojdu ještě k dalšímu tvaru. To se uvidí.
Odkud čerpáte informace o legendách a mýtech souvisejících s daným místem?
To je různé. U Hejnického kostela to byla Kniha o Jizerských horách od Miroslava Nevrlého. Pak to jsou místní odborníci, pamětníci, knížky, průvodci, diplomové práce, televizní dokumenty atd.
Hledání příběhů mě vlastně nutí se o místě a jeho historii dozvědět více, což mě na tom baví. A nakonec to nemusí být historie jen daného místa, ale třeba mnohem širší problematiky.
Budete případně ráda i za nějaké doporučení na zpracování dalších zajímavých míst?
Určitě ráda budu. Ačkoli si myslím, že o těch místech můžu psát i díky tomu, že to jsou náhodná setkání.
Vím, že projekt je teprve na začátku, ale máte už do budoucna nějaké plány? Třeba vydat knihu nebo pořádat besedy? Projekt je opravdu na začátku, takže takto ambiciózní plány zatím nemám. Vydat knihu a pořádat besedy je ale hezká představa.
Foto archiv Anny Strnadové
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
