Skoro každej v Hrádku zná Martina. Známá tvář, taková ta zvláštní postavička nebo osobnost, kterou si všichni pamatují. Málokdo ale už zná jeho příběh. Martin se dostal až na dno, teď se ale snaží o lepší život.
S Martinem jsem se seznámila na zahrádce jedné restaurace, kde aktuálně pracuje. Na první pohled příjemný, ale trochu roztěkaný mladý muž, který mi bez okolků vypráví svůj životní příběh. „No, já bydlel nejdřív s rodinou. Bydlela ve Frýdlantu, Bílým Kostele, ale tady je spokojená. Pak sem ale byl bez domova. Moje máma je taková, že když se naštve, tak jsem hned bez domova,“ říká Martin. Vypráví trochu zmateně a bez zastávky lítá z minulosti do přítomnosti.
Postupně se nám alespoň chvilkama daří najít společnou notu a trochu se zorientovat ve spletitým příběhu. Po učňáku se musel poohlédnout po nějaké práci a našel inzerát, že hledají modely. „Našel jsem si to v Liberci. Agentura byla hodná, fotil jsem do několika reklam, ale dneska u sebe žádný fotky nemám. Všechno si nechali. Zkoušeli jsme i něco do filmu, ale to nevyšlo,“ vzpomíná.
Pak se dostal až do Mnichova, i když neumí Německy, prý se vždycky nějak dohodl. I tam chvíli působil jako model. Asi rok, rok a půl. Jak ale postupně zjišťuju, Martin nemá o čase moc reálnou představu. Rok až dva totiž byl skoro všude. Kariéra modela mu ale dlouho nevydržela, údajně za to nebyly nic moc peníze.
Kvůli pomluvám ho doma už nechtěli, a tak skončil na ulici. Jen jednou ho za ty roky vzala rodina domů, aby si na chvilku odpočinul. Bez domova tak pobýval hlavně v Liberci. „V Liberci jsem byl na různých místech, třeba na Fügnerce, za Ještědem u průchodu na takovým tom paloučku vpravo, nebo naproti v jednom starým baráku,“ vzpomíná a bez jakýchkoliv zástěrek odpovídá na cokoliv, na co se zeptám. „Jo, s jídlem to jako bylo těžký. Byla třeba i rvačka. Když si měl jako jedinej párek v rohlíku, tak to bylo blbý.“
Hodně náročné chvíle zažil v zimě. Někdy byl sám, jindy pobýval v partě. „Bylo to šílený. Chodili jsme třeba k hale, kde nám jedna paní dávala koláče. Hledal jsem práci, ale vůbec to nešlo. Ani občanka moc nebyla. Víš jak, furt se dělá nová a nová a nebylo to moc dobrý. Ale fakt byla zima, děsná zima.“ Pomoc v nějakým z Azyláků prý nikdy nezvažoval, nemá tyhle místa rád.
Sám Martin mi dokonce přiznává, že má za sebou i pár kriminálů. Ale "jen" nějaký loupeže, takže to prý „celkem ještě jde“. Kolik času ale opravdu strávil za mřížemi, jen těžko odhaduje. Rok? Dva? Nebo jen devět měsíců... Naštěstí drogám a alkoholu se podle svých slov Martin vždycky vyhýbal. Ani s hygienou to na ulici nebylo snadný. Myl se, kde to zrovna šlo. V umývárce nebo když se dostal do nějaký hospody.
Teď ale pracuje na tom, aby se jeho život zlepšil. Na ulici už znova nechce. „Teď jsem na ubytovně. Teď už to jsou takový ty problémy, co si můžou rodiče vyříkat se synem, jak se sluší a patří. Pracuju jako pomocná síla, ale jednou bych chtěl zkusit i něco jinýho. Jo a taky jsem byl chvíli bez domova na vesnici. To sem žil různě v lesích. A taky v Praze. To sem ale nechtěl dopadnout jako takový ty bezďáci s vousama v kabátech.“
Co přesně má všechno Martin za sebou, se asi už nedozvim. Každopádně je mu teď třiatřicet a v tom, co má před sebou, má docela jasno. Chce pracovat... „Abych mohl konečně normálně bydlet doma.“
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
