Od malička si hrál s traktory a figurkami zvířátek. Jeho snem ale bylo stát se pilotem záchranářského vrtulníku. Řeč je o Aleši Bittnerovi. Původně Jablonečák má nyní v Jizerkách vlastní farmu Vlčí bouda a zároveň je členem Horské služby a kynologické brigády.
Dnes farmář a psovod, který má doma jedenáctiletého československého vlčáka Yahooa, pětiletého křížence Bohouše a desítky hospodářských zvířat. Vyrůstal přitom v paneláku bez jediného mazlíčka. „Zvířata jsme doma nikdy neměli. Teda až jednou jsem si o prázdninách u dědy koupil křečka. Naši zuřili, ale pak si řekli, že křeček je v akvárku a je to lepší než pes nebo kočka,“ vzpomíná Aleš s úsměvem na dětství.
Místo na zemědělku nebo veterinu šel ale Aleš na strojárnu, protože vynikal v matice a fyzice, a dotáhl to až na leteckého inženýra. „Chtěl jsem lítat se záchranářským vrtulníkem. Byl jsem domluvený s Leteckou službou Policie, že mě přijmou a vycvičí. Pak ale leteckou záchrannou službu začaly zajišťovat soukromé firmy a já měl smůlu, protože na zaplacení celého výcviku jsem neměl,“ vypráví Bittner. Dnes už ale ví, že to tak asi mělo být.
V kanclu moc šťastný nebyl. Velký zvrat přišel v době narození Alešovy dcery. Šel na mateřskou a začal budovat farmu. V té době si také pořídil svého úplně první psa a hlavně parťáka Yahooa. „S (dnes již bývalou) manželkou jsme ke svatbě dostali ovci a beránka, i když jsme všechny upozorňovali, že žádná živá zvířata nechceme. A tím to myslím začalo,“ říká. K ovcím přibyly brzy dvě kamerunské kozy, další ovce a farma se pomalu rozrůstala.
Farma Vlčí bouda aktuálně čítá okolo čtyř desítek zvířat – hlavně ovcí a koz. Najdou se tu ale i krávy a koně na dožití. Když se narodí mláďata, čísla rychle stoupají a najednou je na farmě i víc než 100 zvířat.
Založit farmu není jednoduchý, zvlášť když nevíte nic o zemědělství, ani o chovu zvířat. A není to ani kdovíjaká finanční výhra. „Farma mě živí tak poslední tři roky. A to jsem ji založil před deseti lety. V zemědělství je to těžký. Potřebujete kromě zvířat pozemky, traktor a k němu stroje, zázemí pro zvířata… Člověk má možnost si buď půjčit nebo to jako já pomalu budovat. A přitom pořád hledáte nějakou ekonomickou stabilitu. Kdybych dal peníze, které si vydělám, komukoliv jinému, tak to dělat nebude. V přepočtu na hodinu mám tak málo, že i brigádníkům platím víc než sobě,“ přiznává. Zároveň se spoustu věcí o chovu musel naučit metodou ‚pokus omyl‘. Oproti lidem, kteří v hospodářství vyrostli, má ale tu výhodu, že si vše dělá po svém a neztrácí pocit, že někam směřuje.
Že to Aleš nedělá pro peníze, je poznat nejen z jeho slov, ale také z toho, jak se ke zvířatům chová. Zatímco mi vypráví o svém životě, dokrmuje slabá jehňata mlékem nebo přemlouvá ovci prvorodičku, aby dala svému mláděti napít. Každé zvíře má navíc svoje jméno. „Myslím, že když hospodaří lidé pro zisk, vypadá farma hodně jinak. Určitě se nechodí dokrmovat jehňata. Koho matka neuživí, ten umře.“
I když jizerskohorský farmář má zvířata opravdu rád, není možné, aby všechna na místě dožívala. K usmrcování ale přistupuje s obdivuhodným respektem a zodpovědností. „Skupinám dětí, které mě tu navštěvují, protože jim nabízím vzdělávací programy, vždycky říkám, že když je farma plná a nějaké zvíře se narodí, musí zase jiné odejít. Tak vzniká maso. Snažil jsem se najít způsob porážky, s kterým bych dokázal žít. Tady jsou zvířata do poslední chvíle se svým stádem, doma. Nikdy nemají hlad, což normálně na jatkách nejde, protože den před porážkou mohou mít jen vodu. Říkal jsem si, že bych byl pokrytec, kdybych nechal zabíjení na někom jiném pro vlastní pohodu a moje zvířata by přitom měla strach,“ vysvětluje Aleš. Právě zabíjení je asi jednou z nejtěžších úloh farmáře. Sám přiznává, že jde o hodně složitou záležitost i z duchovního hlediska a hledání smíření je na celý život.
„Jeto těžký. Moc těžký. Byl jsem u každého narození, dal jsem jim jména, na která jich spousta slyší. Znám jejich mámu, babičku, prababičku... Vím, jaké mají povahy, kdo se s kým kamarádí, co jim dělá radost a čeho se bojí. Ale tam, kde je zrození, přijde jednoho dne i smrt,“ přibližuje Aleš a pokračuje slovy: „Maso má pro mě úplně jinou hodnotu, než pro většinu lidí. Jaká je skutečná cena za kg masa z milované bytosti? Cena masa obecně mi přijde nesmyslně nízká. A spotřeba masa nesmyslně vysoká. Kdyby lidé jedli masa méně mohlo by být i hospodářských zvířat méně a mohla by žít volně a šťastně, jako ta moje. Snažím se, aby si návštěvníci mé farmy maso zosobnili. Uvědomili si, že je za ním život živé krásné bytosti, která má emoce jako my lidé a je správné, aby měla šťastný život.“
Práce na farmě je každodenní záležitost. Zvířata potřebují péči, ať je pondělí nebo neděle. Přesto by Aleš Bittner neměnil. Dnes už si nedokáže představit, že by chodil do klasické práce s pevnou pracovní dobou. I farmaření ale může dát člověku pořádně zabrat. „Když tu provádím dospělé, vždycky se ptají, kolik mám zaměstnanců. To se musím začít smát. A nikdo nevěří, že tu pracuju sám. Teď v zimě mám pocit, jako bych měl dovolenou, i když pracuju několik hodin každý den. V létě, to je jiná. Suším seno, dojím dvakrát denně a dělám sýry. Pracuji několik týdnů bez dne volna i do dvou do rána a vstávám v šest. Ale stále mám pocit svobody. Je to má volba. Nemůžu bez toho být.“
Do toho je Aleš od roku 2010 členem Horské služby. „Když jsem šel na vejšku do Prahy, všude jsem slyšel houkat sanitky a uvědomil jsem si, že vůbec nevím, co dělat, kdyby se přede mnou někdo složil na chodníku. Chtěl jsem se naučit první pomoc a protože miluju hory, lyže a lezení po skalách, přišlo mi logický přidat se k horský. Tehdy ale byla všechna místa obsazená,“ popisuje Bittner.
Několik let se tak chodil Aleš jen dívat na cvičení a různé akce, než se stal dobrovolným členem. A ani nástup do kynologické brigády nebyl snadný. Tehdy totiž bývalo zvykem, že u horské byli hlavně němečtí ovčáci a tu a tam maximálně nějaká border kolie. „Když jsem se stal dobrovolným členem a začal jsem jezdit na větší akce, začal jsem doma po domácku cvičit s Yahooem to, co jsem viděl. Myslím, že každého psa pachová práce baví. Navíc je to jedna z mála možností, jak tohle plemeno unavit,“ říká farmář a horský záchranář pod bedlivým dohledem Yahooa, který nás ani na chvíli nespouští z očí.
Dnes je Yahoovi krásných jedenáct a jeho služba tak pomalu končí. Během let byl ale povolán do desítek ostrých akcí. „Často se mě lidé ptají, jestli jsme právě my někdy někoho našli. A já nerad na tuhle otázku odpovídám, protože pátrání se účastní vždy mnoho lidí a je škoda, když se pak vyzdvihne jen ten, kdo osobu najde,“ komentuje Aleš.
O svých úspěších s Yahooem mluví velmi skromně, přestože se jim společně podařilo vypátrat pohřešovanou ženu a tělo jednoho muže. Takový silný zážitek byl ale pro záchranáře spíš demotivující a vedl ho k úvahám, zda v kynologické brigádě vůbec pokračovat. „Říkal jsem si, k čemu je, že x let cvičím psa, abych pak našel člověka mrtvého. Musel jsem se s tím srovnat. Zároveň mě ale pokaždé potěší, když se i komukoliv jinému podaří hledanou osobu včas najít. Vnímám v tom velkou týmovost a je to hodně motivující.“
Jak ale Aleš vypráví, není pro něj největší motivací nalezení někoho ztraceného. „Upínáte se na to... A pak najdete člověka po smrti a celý domeček z karet se rozsype. Přišel jsem na to, že mým hnacím motorem je každodennost. Být se psem a užívat si společné chvíle,“ dodává. Ať již při práci na farmě, při tréninku vyhledávání nebo jen tak na společném výletě v Jizerkách, kde společně žijí svůj sen.
Foto FB/Horská služba
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
