Voda kolem Turówa je stále vzácnější. Místní žijí v nejistotě s dolem doslova za zády

Přijíždím do obce Uhelná, kterou tvoří asi čtyři desítky domů, a mám pocit, jako bych dorazila na konec světa. Silnice zde končí. Dál už jsou vidět jen pole, tenký lán lesa a na obzoru vykukuje obří děsivá jáma připomínající rozevřenou tlamu počítačového Pac-mana, připravená zhltnout další kousek země. Turów a elektrárna jsou odsud vzdáleny ani ne dva kilometry a i přes bídnou viditelnost jsou velmi dobře rozpoznatelné chladicí věže, komíny i samotný důl. Ještě před dvěma lety přitom byl výhled jiný. „Támhle je kousek lesa, který zůstává poslední vizuální a hlukovou bariérou, ještě tak dva roky zpátky ten důl za ním nebyl vidět, jen věže,“ ukazuje mi Milan Starec, zatímco spolu míříme na kraj vesnice.

Pohled z kraje obce Uhelná

V budoucnu budou místní koukat možná přímo do jámy

Vzdalujeme se od kapličky, která je významnou a asi jedinou dominantou Uhelné, a přicházíme k nově vysázeným stromkům nedaleko silnice. Ty budou možná v budoucnu jedinou clonou před Turówem v případě, že bude těžba pokračovat a nepodaří se prosadit vybudování valu a zelené stěny, o které usiluje i kraj. „To ale není jediný důvod. Původně zde stromy byly, logicky i navazují na tady ty nedaleké stromy,“ vysvětluje mi Starec.

Kaple Panny Marie Pomocné v Uhelné z roku 1867. Nápad na její výstavbu vznikl v tehdejším místním hostinci.​

O tahání souseda před soud místní nestáli, jiná cesta už ale není

S aktuálním vývojem, tedy podáním žaloby, souhlasí, i když za ideální „sousedské“ vztahy to nepovažuje. Jenže s Polskem je prostě těžká domluva. „Žádná rozumná dohoda s Polákama nepadla. Do teď nejsou ochotní přiznat negativní dopady těžby, tak jak se pak chcete domluvit,“ říká a pokračuje: „Ale zase se tu nikdo neraduje z toho, že taháme souseda před soud, to určitě není naše představa nejveselejšího řešení.“ I místní si totiž uvědomují, že energetická společnost PGE zaměstnává tisíce lidí, kteří by mohli klidně přijít i během jediného dne o práci, pokud by předběžné opatření zastavilo těžbu a firma odmítla své zaměstnance dále živit. „Jako sledujeme to, ale my jako místní s tím moc neuděláme. Jasně, petici jsem podepsal, na takový ty zasedání jsem šel. Ale co můžem dělat víc. Kdo zná Poláky, ten si udělá názor sám. Ti si jedou to svoje,“ posteskne si jeden z obyvatel Uhelné, který si ale nepřeje být jmenován. Podle něj se teď ukáže, jakou sílu bude mít soud.

Zatímco se na okraji vesničky bavíme o možné blízké budoucnosti s dolem na dohled, z dálky k nám doléhá hučení. „To je z dolu?“ ptám se. „Ano, ale ono hodně záleží na větru. Dneska vane od jihu na Polsko, takže slyšíte tak desetinu.“ Těžko si takový hluk představit, už ten současný je rušivý, i když ne přímo otravný. Když se ale sejde ten „správný“ vítr, běží ty nejhlučnější stroje, nedá se venku skoro být a taková idylka klidného odpoledne na vesničce je ta tam.

Stát podá žalobu na Polsko kvůli Turówu. Do rozhodnutí chce, aby důl zastavil těžbu

Pondělí, 22. února 2021, 18:01SpolečnostLiberecko

Boj české strany proti hnědouhelnému dolu Turów píše další kapitolu. Vláda totiž na svém pondělním jednání rozhodla, že bude Polsko žalovat u Soudního dvora EU. Až do rozhodnutí soudu navíc požaduje, aby byla v dole pozastavena činnost.

Hluk je ale jen střípkem z problémů, které z polského Turówa pramení. Těžko prokazatelným, ale přesto vážným důsledkem těžby je i prašnost. „Prach se měří támhle, v té zahrádce. Jenže jde o malinké částice, nejsou vidět, ale jsou nebezpečné,“ ukazuje mi Starec. Největší dopady se ale týkají vody. A to Uhelná je na tom ještě dobře. Studny, které místním rodinám sloužily více než 200 let, musel nahradit vrt a i zde voda stále ubývá. To navíc potvrdily i nedávné výsledky České geologické služby.

Život bez vody... Noční můra? Pro někoho denní chleba

Hůř jsou na tom ale v sousedních Václavicích, kde potkávám u jednoho z domů staršího muže v montérkách. Zatímco zametá na dvorku, snažím se z něj dostat názor na Turów a zjistit, zda mají doma problémy s vodou. „Se musíš zeptat na kraji, nebo na městě, tam ti řeknou,“ utrousí částečně ke mně, ale spíš jen tak sobě pod vousy a dál si mě nevšímá. To ale zaslechne žena, která zůstane ve dveřích domu částečně opřená o futra a o berli. „Jasně, víme o tom, ale to je na dlouhý povídání. Hodně lidí tu nemá vodu, tady jedni Němci, tam Vlasta nahoře taky nemá. Jo a znám jednoho kluka, co tu bydlí, ten má tři děti, a pro vodu si musí chodit k nám. To je špatně, rozumíš,“ vypráví a snaží se přehlučet projíždějící auto i kňučící psy za plotem. Čím déle mluví, tím je svéráznější. „Petici jsme podepsali, já jsem takovej živel, co to řeší. Voda a kanalizace je přece to nejdůležitější. Ale co můžeme ku*va dělat. Voni na vás jako na lidi se*ou, hlavně, že platíme daně. Všeci vědí, že se voda stahuje od nás do Polska a Poláci dělaj, že nic,“ říká Špička, pod touto přezdívkou ji prý všichni znají.  

Podle ní je největší problém, že se lidi neumí domluvit. „To vidím všude, lidi se neuměj domluvit ani tady na vesnici. Dolejšek mluví jinak než hořejšek. Nevěřim, že se něco pohne k lepšímu. Vím, že to dávaj k soudu, ale to je na dlouhý lokte,“ skepticky komentuje. Přestože oproti Uhelné je její dům pod kopcem, i ona prý slyší až sem hluk z Polska. „Já jsem vytrénovaná, jsem dělala na uranu, zvuky z dolu poznám na dálku,“ dodává.

Jako poslední zastávkou před odjezdem z Hrádecka mi Milan Starec doporučil ještě návštěvu úplně posledních domů v Oldřichově na Hranicích. Procházím se přímo po hranici se sousedním státem a pozoruji zdejší rodinné domky. Jak mě upozornil Starec, většina z nich má na zdech výrazné praskliny. Podle něj jde o další z vlivů dolu, které bude ale jen obtížné prokázat, přestože Turów je odsud co bys kamenem dohodil, sotva kilometr.

Jeden z úplně posledních domů na české straně obce Oldřichov na Hranicích. Na zdech jsou patrné výrazné trhliny.