neděle 20. června 2021 Květa

Život zasvětil dravcům. Milan Straka odchoval prvního orla a do zoo ho na saních tahali bulíci

Co je pro jiné sokolníky obtížné, to je pro Milana Straku z Liberce výzvou. To, co dokáže s dravci on, totiž zvládne jen málo kdo na světě a kdo ví, jestli vůbec někdo. Není tak divu, že je vyhledáván filmaři i fotografy z celého světa. Sokolnictví se věnuje čtyřicet let a dlouhé roky působil také jako vedoucí chovu dravců v Zoo Liberec, kde jako první v republice odchoval pět druhů dravců a další tři soukromě.

Sokolnictví je od roku 2010 zapsáno na světový seznam nehmotného kulturního dědictví UNSECO.

Jak vás jako sokolníka ovlivnil poslední rok?
Zásadně. Většina sokolníků má jednoho, dva dravce a pro ty jsou omezení minimální. Ale pro člověka, který se živí vystupováním s dravci, to je totálně omezující. Padla mi veškerá živnost. A do toho ještě ta novela zákona na ochranu zvířat proti týrání.

Ta se dotýká i vás?
No ano. Novela se týká i vystupování zvířat například ve filmech a to vnímám jako velký problém. Já i bratr, který cvičí zvířata pro film, spolupracujeme s filmaři pod agenturou Fauna & Film Praha a jsme vyhledáváni produkcemi z celého světa. Podle asociací na ochranu zvířat si mají filmaři poradit digitálně. Ale právě živá zvířata dotváří atmosféru a autentičnost celého filmu. Umíte si představit třeba Tři oříšky pro Popelku nebo Arabelu bez živých zvířat? Navíc si nemyslím, že třeba v cirkusech dochází k týrání. To už dávno není pravda. Lidé od cirkusů mají ta zvířata rádi a pomáhají rozvíjet jejich intelekt, dneska je výcvik už úplně o něčem jiném než kdysi.

Jak jste tedy trávil čas, kdy jste nemohl vystupovat? Pomohlo vám to třeba vypilovat nějaké kousky s dravci?
Nepomohlo mi to vůbec nijak. Musel jsem chodit na brigády, abych uživil rodinu a ptáky. Navíc, když jste od rána do večera na brigádě, tak už cvičení s dravci nestíháte. Takže jsem byl akorát nervózní. Nepomohlo to mně ani ptákům. Byl jsem rád, že alespoň v létě došlo k rozvolnění, i když naprostá většina filmových projektů skončila a co se do té doby nenatočilo, to už se nedodělá.

Sup mu na hřbitově ožíral nohy

Spolupracoval jste na mnoha filmech, můžete jmenovat alespoň nějaký? A vzpomněl byste si na ten vůbec první?
Za ty roky jich bylo hrozně moc. První byl ale o Franci Kafkovi. Ve filmu byla scéna, kdy měl sen, že mu na hřbitově ožírá sup nohy. Tak jsem tam stál na špičkách v malých botách, protože herec byl malý, a sup mi z roztrhaných bot ožíral maso, které bylo nacpané v ponožkách... Mimo to z těch dalších filmů mohu jmenovat třeba Van Helsing, Hellboy, Kletba bratří Grimmů, Soumrak Templářů, Serena nebo Návrat do Cold Mountain.

Sokolnictví není jen koníček nebo v případě Milana Straky práce. Je to životní styl, cesta a vášeň. Není tak divu, že zatímco si povídáme nad kávou v obýváku, všude kolem nás jsou fotky, obrazy a knihy plné dravců.

Čím si vysvětlujete, že Češi patří mezi světovou sokolnickou špičku? Přece nejde o ryze české umění, ne?
Sokolnictví nás provází víc jak pět tisíc let a určitě jsou státy, které mají v tomto ohledu daleko delší tradice. Někde se také předává z generace na generaci. České sokolnictví má ale jednu velkou výhodu, že Češi jsou ohromně vynalézaví. Díky tomu jsme podle mě společně se Slováky opravdu špičkou.

Kolik máte v současné době dravců?
Kolem třiceti ptáků. Mezi nimi jsou orli skalní, stepní, výr, sovice, krkavci, poštolky, rarozi, káňata bělochvostá, Harrisova, lesní, rousná, rudoocasatá… No těch mám opravdu hodně. Na podzim jsem ale o ty nejvzácnější dravce přišel. Bylo to hrozné, chtěl jsem se vším skončit. Ale pak jsem si říkal: „A co bys chtěl dělat, když nic jiného neumíš?“

Co se stalo?
Já mám dravce v parku na Sychrově. A tam kolem Oranžerie se běžně stahují drobní predátoři kvůli zbytkům. Jenže teď tam nic nebylo, a tak hledali jinde. V jediném týdnu jsem tak přišel o pět ptáků.

Začátky chovu byly velkou improvizací

Také jste dlouhé roky působil v liberecké zoo, že?
Ano, byla to pro mě velká zkušenost a mám na tu dobu krásné vzpomínky. Měl jsem bulteriéry, kteří tu tehdy ještě moc nebyli. A ti mě v zimě tahali k zoo na saních. (smích) V zoo jsem tehdy pomáhal stavět stávající voliéry a vlastně se začínalo s chovem dravců. Podařilo se nám jako prvním u nás odchovat třeba supy nebo orly. A tady se zas ukazuje, jak jsme jako národ vynalézaví. V přírodě totiž rodiče přinesou mláděti natrávenou potravu, tu vyvrhnou a tím předávají potomkům i důležité bakterie, trávicí šťávy apod.

A já tehdy řešil, čím krmit mladého supa. Jenže v té době za železnou oponou nešlo jako dneska všechno najít na internetu nebo komukoliv zavolat. Z odborného německého článku jsem se dozvěděl o možnosti přidat mláděti do masa své sliny. Podobně jako to dělají rodiče v přírodě, tak jsem to zkusil. Ale pak jsem z chování supů ve voliéře vypozoroval, že často vyvrhli část natrávené potravy. Tu jsem posbíral a následně úspěšně použil ke krmení mláděte. Díky tomu se nám v zoo podařil první odchov supa hnědého v Československu. Nebo například pro první odchov mořských orlů nebyly vhodné podmínky, ale naštěstí jsme se domluvili na zapůjčení dětského inkubátoru z nemocnice k nám domů a díky tomu se i tento odchov povedl.

Vzpomínám si také na řadu humorných scének. Například když jednou při úklidu voliér šel kolem dědeček s vnoučkem a říkal: „Vidíš, takhle dopadneš, když se nebudeš líp učit.“

Dravce Milana Straky mohou lidé znát třeba z reklamy na Mattonku, klipu Deutschland skupiny Rammstein nebo z velkých akcí, jakými byly například zahájení Všesokolského sletu v O2 aréně nebo koncert k 50. výročí okupace na Václaváku oboje ve spolupráci s Cirk La Putyka.

Dáváte svým dravcům jména?
No jasně, to jsou kamarádi. Asi nejznámější pro veřejnost jsou výr Fanda, skalní orli Ben a Betty nebo sovice sněžné Olaf a Jorga. Jména mají ale všichni.

Pro psa jste jeho pánem, pro dravce partnerem

Jaký je vlastně vztah člověka a dravce? Je to podobné třeba jako se psem?
Většina lidí pro výcvik používá hejnová nebo smečková zvířata. Zde musíte zaujmout postavení vůdce, aby vás zvíře respektovalo. Ale dravci tvoří páry, takže člověk je jim partnerem.

Takže jste v partnerství s třemi desítkami dravců?
No jo, a je to úplně jiný vztah než podřízený - nadřízený. A to se projevuje i na výcviku. U psa nebo koně můžete použít různé pomůcky a něco si prosadit, ale u dravce mu nemůžete říct: „Tady sedni a zůstaň.“ Člověk musí úplně jinak přemýšlet, musí znát milion věcí. Jak na různé podněty pták reaguje, jak se chová v přírodě, kdy a jak lítají nebo přistávají.

Jak se tedy navazuje takový specifický vztah?
To je jednoduché. Je to jako u všech jiných tvorů. Láska prochází žaludkem, je to jen a jen o odměnách a na tom se dá stavět krásný vztah. To je vidět, jak vždycky ženské roztají, když jim vyprávím, jak samečci nosí dárečky a uplácí samičky.

To znamená, že pracujete hlavně se samicemi?
Naopak, já radši pracuji se samci. Ty pak toho pro vás udělají daleko víc. Jsou pro mě výhodnější z několika ohledů. Třeba proto, že jsou lehčí nebo létavější než samice. 

S dravci dokážete neskutečné věci, dokázal byste vybrat nějakou zajímavou událost, na které jste se podílel?
Třeba v roce 2018 na výročí okupace jsem byl pozvaný do Prahy, aby tam orel s vlajkou přeletěl z Národního muzea na Václavák. Říkal jsem si, že to bude jednoduché, ale když jsem se dostal na střechu muzea, tak tam pěkně foukalo a už to tak snadné nevypadalo. Orla nahoře držel brácha a já si stoupl až za koně, zamával jsem kuřátkem, najednou se orel vznesl a krásně mi přistál na rukavici. A všichni turisté kolem nadšeně tleskali.

A na závěr bych se vrátila úplně na začátek. Se sokolnictvím jste začal jako mladý kluk, jak jste se k tomu dostal?
Vždycky jsem chtěl být hajným. Nakonec jsem se rozhodl pro střední veterinu. No a hned v prváku tam měl kamarád sokolník poštolku na ruce. A mě to tehdy hrozně chytlo a už mi to zůstalo. Sokolnictví i nadále rozvíjíme v rámci Falconie, kde se zabýváme hlavně historií, propagací sokolnictví a jeho ochrany. Jedním z našich projektů je například Muzeum sokolnictví na Pražském hradě, které se nachází v místě, kde Rudolf II. nechal vybudovat sokolnu.

Hodnocení článku je 92 %. Ohodnoť článek i Ty!

Foto Archiv Milana Straky: Jolana štefková, Eva Eva, Monika Bauerová, Ilya Postnikov

Štítky Liberecký, Liberec, Milan Straka, sokolník, sokolnictví

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.