Den s řidičem autobusu. V hlavě má mapu Liberce a nejvíce ho trápí bezohlední řidiči

Zatímco většina obyvatel Liberce ještě spí a město pod Ještědem osvětlují jen pouliční lampy, Josef Prudič už míří do garáží Dopravního podniku měst Liberce a Jablonce nad Nisou (DPMLJ). Budík mu zazvoní každý den ve 3:10. „Vstávám tak víceméně každé ráno. Ve tři čtvrtě na čtyři už jsem většinou na garážích, kde si přebírám tyto desky,“ ukazuje mi Josef Prudič podrobný přehled časů a jednotlivých linek.

Dnes ho čeká dvacítka do Šimonovic, šestnáctka do Machnína nebo třeba dvaadvacítka k OC Nisa a další. Tím mi rozbíjí představu, že řidič autobusu celý den jezdí po stejné trase. „Občas někteří řidiči jezdí celý den jednu linku, ale to je spíš výjimečné. Normálně to je tak jako dnes a každý den jsou ty linky jiné,“ vysvětluje řidič.

Autobusák nosí mapu v hlavě, do terénu vyráží bez navigace

Asi ani většina Liberečáků, která žije pod Ještědem celý život, nezná město tak dobře, aby zvládla projet všechny zastávky každé linky nazpaměť. Pro řidiče autobusu je taková znalost nezbytná. Ani nově nastupující řidiči totiž nemají k dispozici navigaci. Josefovi ale orientace ve městě problém nedělá a nedělala ani před čtyřmi roky, když nastupoval. „Měl jsem tu výhodu, že jsem deset let jezdil Libercem jako taxikář. Noví řidiči mají k dispozici takzvaného lektora, se kterým projedou všechny linky. Lektor je s nimi tak dlouho, dokud potřebují. U každého je to jiné. Já jsem ale zvládal jezdit sám už od druhého dne,“ prohodí jen tak mezi řečí.

Zatímco pro mě je nepředstavitelné, že bych denně měla projet správně desítky zastávek, nepoplést si měnící se linky a vždy vědět, kam zrovna mířím, řidič Pepa se nad tím jen usměje. Nikdo není neomylný, a tak se občas asi každému řidiči stane, že jede někam jinam. „No to víte, že se mi někdy stane, že špatně odbočím, ale většinou mě okamžitě upozorní cestující poznámkami ve stylu – kam to jako jede?“ směje se Prudič

Sympatický a stále usměvavý řidič je za volantem autobusu opravdu spokojený. Rád pracuje s lidmi a rád si s nimi povídá. Prozradil na sebe, že jako malý chtěl být učitel. Teď sice žáky a studenty „jen“ přepravuje, ale ani to není jednoduché. „Když někdo řidiče kritizuje, rád mu řeknu, ať si to přijde vyzkoušet. Je to velká zodpovědnost převážet desítky lidí. Není to pro každého. Řidič musí mít, jak se říká koule. A to myslím dobře,“ vysvětluje, zatímco spolu projíždíme městem do Doubí.

Bezohlední řidiči předjíždějí kdekoliv. Na plné čáře i na přechodu

Proplétat se ve špičce dopravními uzly, jednat pohotově, a přitom se snažit dojet na čas. Podle Prudiče žádný autobusák nepřijíždí záměrně pozdě. Už proto, že každé zpoždění musí zdůvodňovat. Se zpožděním kvůli dopravě ale bohužel řidiči autobusů nic nenadělají. Stejně jako s bezohlednými řidiči. Právě ti Josefa při práci trápí asi nejvíce. „Přijde mi, že řidiči jsou čím dál tím více bezohlední. Kolikrát je na nich úplně vidět, jak si řeknou, že se za autobusem nepotáhnou. Pak nás předjedou kdekoliv… Na plné čáře, v křižovatce nebo na přechodu, i když proti nim jede jiné auto,“ povzdechne si Prudič. Kromě toho ho mrzí, že málokterý řidič zastaví a pustí autobus vyjíždějící ze zastávky. „A přitom by nás měli podle vyhlášky pouštět. Kolikrát ale stojíme, blikáme a nic.“

Délka směn se u řidičů mění. Někteří končí po sedmi hodinách, jiní až po třinácti. Josef Prudič nejčastěji jezdí dělené směny. „Mezi autobusáky se tomu říká řečnicky šejdr. Je to jako dnes, kdy vyjedu ve čtyři, končím před jedenáctou a pak se po pauze vracím.“ Dnes tak stráví v práci přesně deset hodin a po Liberci najezdí asi 160 kilometrů.

Za roky za volantem autobusu zažil Prudič nějaké ty nepříjemné momentky s cestujícími pod vlivem alkoholu nebo drog, naštěstí jich ale nebylo moc. Největší radost Josef má, když lidé slušně pozdraví nebo se usmějí. „Když lidé pozdraví, usmějí se anebo poděkují, když vystupují. To je hezké a úplně to stačí,“ dodává s úsměvem.