Před zhruba čtyřmi měsíci se otočil Báře Kropáčkové svět vzhůru nohama. Na dovolené jí začaly ve velké míře padat vlasy. Vše došlo tak daleko, že se po návratu domů musela nechat oholit a postupně přišla i o všechno ochlupení na těle včetně obočí a řas. Diagnóza byla jednoduchá. Alopecie. I když to nebyla její první zkušenost s tímto autoimunitním onemocněním, v takovém rozsahu ho nečekala. O svůj příběh se podělila v rozhovoru.
„Všechno to začalo letos v červenci, kdy jsem odjela na dovolenou. Vlasy mi začaly pomalu padat během června, ale tak nějak normálně. Pak jsem ale začala několikrát denně vyčesávat velké chuchvalce. Tady už jsem si řekla, že to není úplně normální,“ začíná svůj příběh Bára.
To, že půjde o alopecii, už jí vlastně bylo trochu jasné. S tímto autoimunitním onemocněním už totiž měla zkušenosti. „Když se začala objevovat první holá místa, tak mě to úplně nepřekvapilo, alopecie je nevyléčitelná, není na ni žádný osvědčený lék. Čekala jsem, že se to může vrátit. Nečekala jsem ale, že se to vrátí takhle,“ vysvětluje.
Před třemi lety se setkala s formou, která se odborně nazývá alopecie areata. Vlasy vypadávají na několika místech, nejde ale o úplnou ztrátu ochlupení. „Tenkrát si toho vlastně skoro nikdo nevšimnul, v podstatě to věděli jen ti nejbližší, jinak jsem to dokázala schovat,“ vzpomíná Bára. Poté, co otěhotněla, se vše zlepšilo, vlasy jí zhoustly a po holých místech nebyly ani památky.
Zlom ale nastal na zmiňované dovolené. „Vlasy začaly padat a měla jsem je úplně všude. Byly po zemi, měla jsem je v oblečení, na polštáři, v puse. Jeden večer na dovolené jsem se zvedla v restauraci ze židle a nechala jsem tam velký chomáč vlasů. Cítila jsem se hrozně trapně a všude jsem to pořád sbírala,“ popisuje. Lehké to nebylo ani pro její maminku, která s ní na dovolené byla.
„Viděla celý ten proces, jak vlasy vyčesávám. Když jsem stála před zrcadlem a viděla jsem, kolik vlasů mi padá, tak mě to samozřejmě rozbrečelo, a když to mamka viděla, tak začala bulet taky. Říkala, že kdyby to neviděla na vlastní oči, tak mi nikdy neuvěří, že to bylo tak rychlé,“ vzpomíná Bára.
Během dvou týdnů tady přišla téměř o všechny vlasy. Do dalšího měsíce o obočí, a pak řasy. „Nemám na sobě vůbec žádné chlupy. A až teď si uvědomuju, jak jsou na těle důležité. O tom, co všechno způsobuje, že nemám například žádné chlupy v nose, asi mluvit ani nebudu. Má to výhody i nevýhody. S trochou nadsázky bych řekla, že od nosu dolů je to vlastně skvělé, člověk ušetří spoustu času,“ směje se Bára.
Hned z letiště si jela pro paruku. Už v té době ale věděla, že bude muset zbytek vlasů oholit. „Udělat to rozhodnutí vlastně nebylo vůbec těžké. Když totiž vidíš tolik holých míst, která už nijak nezakryješ, neschováš, víš, že to jinak nepůjde. Bylo to svým způsobem vysvobození. Nemusela jsem už totiž koukat, jak to padá,“ vzpomíná.
Nešlo ale o rozhodnutí, které ovlivní jen jí. Bára má totiž doma dvouletého syna. „Hrozně jsem se bála toho, jak na to bude reagovat. Úplně mě ale dojal. Chvíli na mě po tom, co jsem přišla oholená, koukal, pak se jen zeptal „máma bebí?“, pohladil mě po hlavě, dal mi pusu a bylo. Víc to neřešil. Vtipný je, že když teď na ulici potkáme třeba plešatého pána, tak hned volá máma,“ směje se.
Ne všechny reakce jsou ale takto „pozitivní“. Bára se sice nesetkala s nikým, kdo by jí řekl, že vypadá „hrozně“, velmi často na ni ale lidé zírají a předpokládají, že má jiné onemocnění. „V podstatě všichni si myslí, že mám rakovinu. Házejí na mě lítostivé pohledy, pouštějí mě sednout si v autobuse, u doktora. Kolikrát jsem si přišla jako hrozná podvodnice a bylo mi to vůči onkologicky nemocným pacientům strašně hloupé,“ popisuje Bára. I proto začalo o všem mluvit na sociálních sítích.
Alopecie je podle ní onemocnění, které je náročné spíše psychicky než fyzicky. „Zvlášť pro ženskou. Měla jsem samozřejmě strach, jak budu vypadat. Žila jsem v bublině, kde plešaté holky nejsou hezké, nejsou sexy. Bojovala jsem s tím. Vidět třeba svůj stín nebo holou hlavu v zrcadle bylo obrovsky těžké. Člověk se sám sebe lekne,“ vysvětluje své pocity a hned dodává: „Teď už jsem si na sebe docela zvykla, srovnala jsem se s tím, občas se i podívám do zrcadla a řeknu si, že mi to sluší.“
Co vlastně způsobilo, že se u Báry alopecie znovu objevila, není jasné. Onemocnění podle ní může způsobovat hormonální nerovnováha, nedostatek vitaminu, prodělaná infekce a mnoho dalších faktorů. Jedním z těch hlavních je ale stres. „Já osobně ale žádný stres nepociťuji. Myslím si, že aktuálně prožívám svoje nejšťastnější období. Nejvíc mě na tom celém vlastně štve, že nevím, proč se to stalo. Říkám si, že kdyby mi ty vlasy jednou znovu narostly, tak nevím, na co si mám dát pozor. Co mám udělat proto, abych si je udržela,“ vysvětluje.
I tak se ale Bára snaží žít zdravě, sportovat, nestresovat se a žít šťastný život. „Alopecie mi toho hodně vzala, to je asi vidět na první pohled, mám pocit, že mi toho ale mnohem víc dala. Díky dnešní době už si můžu nechat vytetovat obočí, oční linku, nalepit řasy, vzít si paruku. A i když její nošení není úplně pohodlné, můžu být každý den jiná. Předtím jsem se bála se obarvit, ostříhat. Teď to vůbec nemusím řešit a když chci mít červené vlasy, tak je prostě mám. Takže ta vizuální stránka se dá vlastně relativně snadno vyřešit. Vidím teď ale život díky alopecii jinak a hodně věcem, které jsem předtím řešila, se teď jen směju,“ dodává Bára.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.