Zatímco v Praze proběhl zásah na Národní třídě a události rychle nabíraly na síle, v Liberci panoval 17. listopadu klid. O tom, co se děje, se první Liberečáci dozvěděli až o den později, kdy na sever Čech dorazil režisér Petr Palouš a místo představení se řešilo, co se v hlavním městě děje. A pak už se události daly do pohybu i ve městě pod Ještědem.
Sedmnáctý listopad tak byl v Liberci úplně obyčejným dnem. Noviny Vpřed informovaly o výročí roku 1939 a o událostech spojených s uzavřením vysokých škol. Jenže v Praze mezitím došlo k zásadní demonstraci a také tvrdému zásahu policie na Národní třídě.
Ani o den později se ale pod Ještědem zpočátku nedělo nic. V dobových novinách se o policejním zásahu prakticky nepsalo. Rudé právo věnovalo nejvíce prostoru spojenectví se Sovětským svazem. Titulek Přátelství pevné, hluboké mluví za vše. „Nic se nezměnilo, nemění a nezmění se na dějinném faktu, že generální linii naší zahraničněpolitické orientace je přátelství a spojenectví se Sovětským svazem. Dějiny naší republiky podaly důkaz o správnosti této orientace, o její životní oprávněnosti.“
O demonstraci studentů se ale přeci jenom také zmiňuje, ač jen kratším textem a s menším titulkem: „Už na Albertově a potom během pochodu se na transparentech a ve skandovaných pokřicích objevovala a postupně převládla hesla, která napadala představitele KSČ, vedoucí úlohu komunistické strany, požadovala zrušení milicí, demisi vlády, svobodné volby a podobně.“
Autor dále zmiňoval, že k udržení veřejného pořádku v centru města byli povoláni příslušníci Veřejné bezpečnosti. „Ověřovali totožnost účastníků demonstrace a kolem sta osob bylo předvedeno na místní oddělení VB. Ve 22 hodin byl ve středu města obnoven klid.“ Víc nic.
Jenže v sobotu 18. listopadu do Liberce přijíždí divadelní režisér Petr Palouš. V hlavním městě začíná stávka na vysokých školách došlo k shromáždění v Realistickém divadle, kde se řešila celostátní stávka. A právě Palouš o pražských událostech informuje v Liberci. Místo představení Obsluhoval jsem anglického krále se tak v Malém divadle četlo prohlášení pražských herců a studentů. Prohlášení se pak četlo i v přestávce opery hlavní liberecké scény a poté bylo jasno, že revoluce začíná i v Liberci.
V dalších dnech se ke stávce postupně začínají přidávat zaměstnanci a herci divadla, místo představení se mluví o současné situaci. Divadlo se tak stává revolučním centrem Liberce. Začátkem pracovního týdne se revoluční myšlenky šíří i na střední školy. většina jich v Liberci neučí a studenti se vydávají do ulic. Ve školách se beseduje, ke stávce se přidávají i vysokoškoláci.
V úterý 21. listopadu se zaplňuje i náměstí před radnicí. Původně ekologická manifestace spontánně přerůstá v akci na podporu studentů. Demonstrace se od té doby před radnicí schází každý den. Přírodu ale lidské snažení nezajímá, ve středu napadne sníh a způsobuje dopravní kalamitu. Herci přesto dál revoluci šíří mezi podniky po celém Liberecku.
Až poté se o revoluci ve velkém píše i v novinách. Na noviny se od té doby ráno stály před trafikami dlouhé fronty a kdo si nepospíšil, ten měl smůlu. Některé tituly novin se totiž vyprodaly během krátké chvíle. Lidé měli obrovský hlad po informacích a v některých denících se už začaly objevovat i "jiné informace", než ty o vedoucí úloze KSČ. To samozřejmě neplatilo o Rudém právu, které si i nadále udržovalo svůj tvrdý ideologický standard. Mezi progresivnější deníky patřilo tehdy zejména Svobodné slovo a také Mladá fronta. Po těchto titulech se v trafikách obvykle doslova zaprášilo.
V pondělí 27. listopadu začíná být jasno. Dochází ke změnám v ÚV KSČ, požadavky Občanského fora se začínají plnit. Před radnicí se schází na dvacet tisíc lidí, mnozí musí stát v přilehlých ulicích. Symbolicky se zastavuje doprava, ke stávce se přidává řada malých podniků.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.