Aktuálně

Řidička na přechodu v Jablonci přehlédla chodkyni, těžce ji zranila více...

Tunel se po dlouhé opravě otevírá. Už příští rok ŘSD na průtahu chystá další omezení více...

Během víkendu se budou teploty držet nad nulou. Řidiče potrápí mlha více...

U Panské skály supermarket stavět nelze, ministerstvo potvrdilo zamítnutí výjimky více...

Na medaile Liberce jsou navrženi hokejisté otec a syn Nedvědovi, herci Oldřich Kaiser a Markéta Tallerová a lékařka Lenka Walterová

Autoři | Foto město Liberec

Pět návrhů na ocenění Medailí města Liberce pro příští rok navrhl vedení Liberce výbor pro kulturu a cestovní ruch. Mezi navrženými jsou hokejisté, herci i lékařka. Návrh už schválila rada města, v prosinci o něm bude rozhodovat i zastupitelstvo. Medaile Liberec uděluje jako čestné ocenění za občanské zásluhy o město Liberec v jakémkoli oboru lidské činnosti. Letos je získali generální vikář litoměřické diecéze Mons. Radek Jurnečka výtvarník Václav Plechatý a novinář a spisovatel Luboš Příhoda in memoriam.

„V roce 2025 navrhujeme na ocenění Medailí města Liberec dva vynikající herce, dva sportovce a lékařku. Jmenovitě jde o Markétu Tallerovou, sólistku činohry Divadla F. X. Šaldy, a Oldřicha Kaisera, divadelního a filmového herce, otce a syna hokejisty Jaroslava Nedvěda st. (in memoriam) a Petra Nedvěda a emeritní primářku oddělení klinické hematologie KNL Lenku Walterovou,“ říká náměstek libereckého primátora pro kulturu, školství a cestovní ruch Ivan Langr.

Charakteristika medaile města se odvíjí ze statutu, který byl přílohou Statutu města Liberce z roku 1996. Medaile města Liberec se uděluje jako čestné ocenění za občanské zásluhy o město Liberec v jakémkoli oboru lidské činnosti. Medaili města Liberce lze také udělit za celoživotní zásluhy. Medaili odevzdává oceněné osobě jménem města Liberce jeho primátor. Ocenění nelze odejmout.

Medailonky kandidátů:

MUDr. Lenka Walterová (*1953), lékařka, emeritní primářka oddělení klinické hematologie KNL. Střední školu absolvovala v Jugoslávii a v USA, kde načerpala mimo jiné dobré jazykové znalosti, které během své kariéry bohatě využila. Po návratu do Československa vystudovala FVL UK v Praze a nastoupila na interní oddělení tehdy okresní nemocnice Liberec. Po složení atestace 1. stupně z interního lékařství pracovala několik let jako sportovní lékařka, až nakonec nastoupila na hematologicko-transfuzní oddělení nemocnice Liberec. Specializační atestaci z hematologie a transfuzního lékařství složila v převratném roce 1989. Sportovní medicíně se věnovala i nadále, dlouhodobě pečovala o reprezentanty ve skocích do vody, což byl sport, kterému se sama v mládí věnovala. V roce 1990 nastoupila na primariát do nemocnice Mladá Boleslav. Zde stála u zrodu samostatného hematologicko-transfuzního oddělení, několik funkčních období byla členkou výboru Společnosti transfuzního lékařství a Národní transfuzní komise při Ministerstvu zdravotnictví. V transfuzním lékařství se angažovala i na mezinárodní úrovni jako mnohaletá členka výboru Mezinárodní společnosti pro transfuzní lékařství (ISBT), ve funkcích poradce pro východní Evropu a ve výboru pro vzdělávání. Externě spolupracovala se Světovou zdravotnickou organizací v GCBS – Global Collaboration for Blood Safety a vedla řadu kurzů věnujících se managementu kvality ve východní Evropě a v postsovětských republikách. Přivedla do Česka Evropskou školu transfuzního lékařství (ESTM), a poté se angažovala jako přednášející a editorka učebních textů v kurzech pořádaných touto institucí v různých evropských zemích. V ESTM také zastávala funkci místopředsedkyně. V roce 2003 nastoupila zpět do svého původního působiště v Liberci jako primářka oddělení klinické hematologie. Získala pro pracoviště statut oddělení s rozšířenou hematologickou péčí a hemofilického centra. Po dvě funkční období byla členkou výboru České hematologické společnosti. Po celou svou pracovní kariéru měla Lenka Walterová štěstí na odborníky, kteří byli ochotni poradit a pomoci. Tuto podporu pak vracela mladším kolegyním a kolegům, kterým ochotně předávala své zkušenosti jak při oficiálních vzdělávacích akcích, tak neformálně v každodenní praxi. Profesním zájmem primářky Walterové byla problematika myelodysplastických syndromů. V prostředí středně velkého hematologického oddělení bylo ovšem nutno pokrýt celé spektrum laboratorní i klinické hematologie a na přílišnou specializaci nebyl prostor. S dosažením důchodového věku se Lenka Walterová stala čestnou členkou Společnosti transfuzního lékařství i České hematologické společnosti, a brzy poté předala vedení svého oddělení mladším, aby se mohla více věnovat rodině i svým milovaným horám
(zdroj: Anna Kšírová)

Markéta Tallerová (*1966), divadelní herečka a sólistka souboru činohry Divadla F. X. Šaldy od roku 1986 (s přestávkou 1997 –2000). Také zpěvačka a fotografka, držitelka Thálie 2009 (opereta & muzikál), nominace na Thálii 2004 (činohra). Spojení mimořádného hudebního talentu s hereckou přesvědčivostí dokázala v Liberci již mnohokrát: působí zde s krátkou mezihrou v pražském Divadle pod Palmovkou a liberečtí diváci si ji bezpochyby pamatují jako okouzlující Lízu v muzikálu My Fair Lady (režie P. Harvánek, 1996). Vytvořila i ústřední hrdinku v muzikálu Ženy na pokraji nervového zhroucení (režie M. Schlegelová, 2018) podle filmu Pedra Almodóvara – dramatickou i komediální a pěvecky náročnou postavu herečky Pepy. Markéta Tallerová je ale především nepřehlédnutelnou činoherní herečkou s osobitým výrazem a schopností vystihnout přesně podstatu postavy i její situace. Za svou Irenu v Ibsenově dramatu Když my mrtví procitneme (režie I. Rajmont, 2004) byla rovněž v nejužší nominaci na Cenu Thálie. Její herecké umění inspirovalo řadu režisérů a v Liberci ztvárnila nejdramatičtější role světového repertoáru: např. Maju (ve stejnojmenné hře – režie L. Engelová, 2001), Médeiu (režie V. Herajtová, 2006), Emilii Marty ve Věci Makropulos (režie V. Vencl, 2008), Kostelničku v Její pastorkyni (režie M. Lang, 2012), Blanche v Tramvaji do stanice Touha (režie I. Rajmont, 2013), Raněvskou ve Višňovém sadu (režie I. Rajmont, 2014) a mnoho dalších. V posledních letech např. upoutala pozornost diváků třeba neodolatelně komediálním výstupem Paní Libery v komedii roku 2016 Poprask na laguně (režie M. Černý, 2016) nebo jako překvapivá hrdinka, učitelka Erika Rothová v Mayenburgově Mučedníkovi (režie M. Tichý, 2017). Přilnula ke zdejším horám, žije v Kateřinkách a věnuje se kulturnímu životu své malé komunity - se svými přáteli a sousedy dělá divadlo v přírodě.
(zdroj: DFXŠ)

Oldřich Kaiser (*1955), divadelní a filmový herec, rodák z Liberce, navštěvoval i dramatický kroužek liberecké Lidové školy umění. Vystudoval herectví na konzervatoři v Brně (1973) a na Divadelní fakultě AMU v Praze (1977). V letech 1977–1985 působil v Divadle na Vinohradech, hrál především charakterní role (například Romea ve Shakespearově tragédii Romeo a Julie). Poté nastoupil do Studia Ypsilon, které tvořilo jeho nejprogresivnější éru. Vytvořil zde několik zásadních postav (například S. S. Podsekalnikov v komedii Sebevrah nebo Matěj Poctivý v komedii Matěj Poctivý), rozhlasových her i improvizací. V roce 1993 přijal angažmá do Národního divadla a setrval zde až do roku 1999. V současné době hraje v Divadle Kalich. Spolu s Jiřím Lábusem od roku 1979 tvořili velmi populární nerozlučnou komediální dvojici. Vytvořili společně několik pořadů. Od roku 1991 natáčejí „nekonečný“ rozhlasový improvizační seriál Tlučhořovi, který překročil v roce 2015 tisíc dílů. Za svou dlouhou kariéru hrál v mnoha filmech a seriálech. V poslední době se objevil například ve filmech Tmavomodrý svět, Žralok v hlavě, Líbáš jako Bůh, Masaryk, Muž se zaječíma ušima. Hrál také hlavní roli v Menzelově adaptaci Hrabalova díla Obsluhoval jsem anglického krále. Je po něm pojmenován druh střevlíka (Cychrus kaiseri). Objevil jej společně s neurochirurgem a entomologem Vladimírem Benešem v létě 2004 v Asii
(zdroj: Lenka Procházková)

Jaroslav Nedvěd st. (1944 –2019) & Petr Nedvěd (*1971), otec a syn, hokejisté libereckého hokejového klubu a československé, resp. české reprezentace. Jaroslav byl hokejový útočník, který působil v prvoligovém Litvínově a Jihlavě, v druholigové soutěži pak reprezentoval tehdejší Stadion Liberec (sezóny 1962/63 a 1974 až 1979). Byl členem reprezentačního „B“ týmu ČSSR i širší nominace pro olympijský turnaj v Sapporu 1972. Po ukončení kariéry se věnoval trenérské práci (do 2009) a byl mj. jako asistent u postupu Bílých Tygrů do extraligové soutěže v roce 2002.

Petr je kanadsko-český profesionál, který odehrál 15 sezón v NHL (rekordní rok 1995/1996 za 45 gólů, resp. 99 bodů; Pittsburgh Penguins), hokejovou kariéru ukončil v Bílých Tygrech (2008 až 2014). V letech 2018 až 2023 působil jako generální manažer české hokejové reprezentace. Je vlastníkem bronzové medaile z MS 2012 za českou reprezentaci a stříbrné ze ZOH 1994 za Kanadu. Celkově za reprezentaci ČR nastoupil v 39 utkáních, vstřelil 11 gólů.

Hodnocení článku je 66 %. Ohodnoť článek i Ty!

Chceš nám něco sdělit?Napiš nám

Napiš do redakce

Pošli nám tip na článek, reakci na daný článek nebo jakoukoliv zpětnou vazbu.

* Soubor není povinné přikládat.
Napište první písmeno abecedy.

Štítky ocenění, medaile, Liberec, návrh, 2025

Komentáře

Přihlášení uživatele

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.

Pošli tip na kulturní akci

Publikace zaslané kulturní či sportovní akce není garantována a vždy o publikaci rozhoduje redakce.
Zasláním tipu do redakce zároveň deklaruji, že mám svolení s užitím fotografie.

* Soubor není povinné přikládat.
Napište první písmeno abecedy.

Odesláním formuláře souhlasím s obchodními podmínkami, etickým kodexem a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.