Do kin regionu se vrátil úspěšný film Jizerské hory, následují besedy s jeho tvůrcem

Snímek šel do kin poprvé na jaře roku 2022 a tak velký úspěch nečekal ani jeho autor, o čemž se sám zmiňuje v rozhovoru pro Libereckou Drbnu.

O čem film Jizerské hory je a komu je určen?

Film Jizerské hory – příběh jedinečné krajiny je mým druhým celovečerním dokumentem o českých horách. Není to jen sled krásných záběrů, ale skutečný příběh. Ukazuji Jizerky v celé jejich hloubce – od starobylých rašelinišť přes historii až po současné problémy. Například rašeliniště jsou pro mě symbolem jedinečnosti hor – fungují jako houby, které nejprve nasají vodu a pak ji v době sucha pomalu pouštějí do krajiny. A to lépe než lesy nebo louky.

Kromě hodnot živé i neživé přírody zachycuje film historické a společenské souvislosti vývoje zdejší krajiny a je určen každému, kdo má k horám vztah – ať už jako turista, chalupář, cyklista, nebo někdo, kdo přemýšlí, co s přírodou děláme. Ale možná ještě víc těm, kteří si myslí, že se jich ochrana přírody netýká. Protože týká se každého, kdo do hor vkročí.

Snímek měl v první vlně promítání opravdu velký úspěch. Překvapilo Vás to?

První vlna promítání začala v kinech na jaře roku 2022 a byla pro mě velkým překvapením, stejně jako uvedení filmu na ČT2 o Vánocích, Velikonocích apod. Na projekce do kin chodily stovky lidí. Pro mě to bylo silné znamení, že lidem na Jizerkách a přírodě jako takové, záleží. Po většině projekcí následovaly besedy, na které jsem rád jezdil. Lidé říkali, že některá témata filmu jim změnila pohled na situaci na horách, a uvědomili si, jak v mnohých případech příroda Jizerských hor ustupuje podnikatelským aktivitám. Byl jsem rád, že se film stal u některých impulzem k tomu, aby o Jizerkách začali přemýšlet jinak.

Nyní je film v kinech znovu. Kde vidíte důvod jeho nového promítání?

Témata filmu jsou zřejmě stále aktuální. Těší mně, že se mi alespoň trochu daří udržet téma Jizerek živé. Například směrem k zadržování vody v přírodě moc pokroku v Jizerkách nevidím. Také přibývají metry, kde se přehlíží nelegální parkování a motorky jezdí středem Jizerek neomezeně. Radaru na Soušské silnici se nedocílilo. Ten by zřejmě omezil hlavně mnoho německých motorkářů, kteří tu konzumují, a závodit v horách na řvoucích motorkách by si doma v Německu dovolit nemohli.

Někteří ochránci mi říkali, že dělají kompromisy, protože musejí respektovat poptávku veřejnosti. Pro mě jsou tato slova hrůzou. Poznal jsem Alpy v Rakousku, kde jsem žil 9 let a pak jsem do nich dále 10 let velmi často jezdil. Tam je to jinak.

Dále jsou tu novelizace zákona na ochranu přírody ze začátku 90. let. Tyto novelizace nenápadně berou ochraně přírody nutné zoubky a Jizerky se pomalu proměňují v příměstský park. Proto ochrana přírody chce legislativní změny. Jsem rád, že novou projekcí filmu můžu znovu na problémy Jizerek upozornit a na besedách, které vždy po promítání filmu následují, si poslechnout názory a zkušenosti diváků.

Je ještě něco dalšího, na co snímek upozorňuje? Kromě toho, co už jste zmínil.

Hlavně na to, že Jizerské hory se stávají obětí nenápadné, ale neustálé urbanizace. Tradiční chalupy se rozrostly do penzionů, u rozhleden rostou parkoviště a k nim vedou asfaltové silnice. Přitom Jizerky jsou křehké, jejich prameny jsou nesmírně citlivé. Ve filmu připomínám i to, že v každém století hory dostaly od lidí ránu. Nejprve těžili lesy skláři a pak docházelo k nevhodnému zalesňování. A asi vůbec nemusím připomínat katastrofy způsobené uhelnými elektrárnami v dobách komunismu. Dnes je to především tlak narůstajícího turismu a byznysu. A já se ptám: chceme z hor udělat sportoviště s nakloněnou rovinou, nebo je uchovat jako klidné hory s živou přírodou? Diváci mého filmu většinou volali po tom druhém. Já také.

Změnila se nějak problematika, na kterou ve snímku upozorňujete od doby prvního promítání?

Bohužel nezaznamenávám, a to i s odborníky, žádný skutečný pokrok. Někde se sice zasypávaly odvodňovací příkopy, ale i tak jich stále zůstává jen kolem cest na 600 km. A ty hory rychle odvodňují, místo aby se voda v horách udržela a lidem ve studnách neubývala voda.

Ochránci přírody mluví o „kompromisu s poptávkou veřejnosti“. Jenže lidé, se kterými mluvím na besedách, žádný kompromis nechtějí. Oni chtějí, aby Jizerky zůstaly tiché, klidné, vstřícné k pěším turistům a přírodě. Chtějí skutečné hory, ne příměstský park. A já věřím, že pokud se lidé začnou ozývat, může se vše změnit. Film k tomu má být malým, ale viditelným krokem. Jsem velice rád, že film vznikl, a velké díky patří všem, kteří se na něm podíleli.