Závěr minulého pracovního týdne byl ohromně tragický. Teroristické útoky v Paříži, ale i v libanonském Bejrútu nebo iráckém Bagdádu byly přímým útokem na lidi bez rozdílu rasy nebo vyznání. Sehnali jsme vyjádření Čechů žijících ve Francii, kteří několik desítek hodin po útocích popsali své pocity. Lze z nich vyčíst obrovský strach z toho, co se nyní bude dít.
Když jsem po zápase dorazil zpět na hotel, nestačil jsem se divit, co se v Paříži událo. Už je to několikátý teroristický útok a myslím, že to byla poslední kapka. Jenom jsem sledoval, jak oběti přibývají až na počet okolo 129. V sobotu se mě ta tragédie dotkla i přímo, když jsme se dohodli se spoluhráči, že se z původní cesty přes Paříž vyhneme za každou cenu centru. Nebylo to o strachu, který se snaží teroristi docílit v nás všech, ale spíš zdravý rozum a strach našich blízkých o to, abychom dorazili ze zápasu v pořádku. Je šílené, že patnáctiletí kluci s kalašnikovy popraví lidi bez mrknutí oka a pak se klidně odpálí. U toho řvou Alláh Akbar a vyčítají lidem v restauraci a v koncertním sále situaci v Sýrii. Nechci házet islámskou víru do jednoho pytle, ale jejich fanatismus a přesvědčení je pro mě velká výstraha a důvod, proč se mít na pozoru. Do této chvíle jsem nebyl nijak nenávistný, ale s každým tímto případem se to uvnitř mě prohlubuje. Nechci, aby moje žena měla strach jít do města nakupovat a abych se bál jít sednout si se spoluhráči do města na kávu. Francie, která se snaží nerozlišovat a má otevřené ruce všem vírám a národům, dostává hodně tvrdou lekci. Nikdo by se nemohl divit, kdyby radikálně přitvrdila vůči přistěhovalcům. Mám z toho všeho hrozně rozpolcené pocity a nedovoluji si říct, jak to všechno řešit. Každopádně bych přitvrdil a ukázal, že síla Evropy není jenom v mluvení a držení se za ruce.
Samozřejmě, že mě to hluboce zasáhlo, tak jako ostatní obyvatele Francie. A nejen samotné Francouze, ale i ostatní cizince a přistěhovalce a samozřejmě i muslimy z Maroka, Alžírska, Íránu a dalších zemí, kteří se rozhodli začít nový, pohodový a hlavně bezpečný život ve Francii. I ti se bojí o svůj život a život svých blízkých. Moje osobní pocity jsou velice smíšené, smutek, soustrast s rodinami a přáteli obětí, zlost a bezmoc zároveň. Francie je jedna z mála zemí, která neignoruje situaci v Mali, Afghánistánu a ostatních zemích, kde se džihádisté snaží zavést takzvanou šaríu a radikalizovat tyto země, a posílá do těchto nebezpečných zemí pomoc těmto nevinným lidem uniknout před tímto terorem. Francie je země, která se nebojí čelit realitě, která se ve světě děje a bojuje aktivně proti džihádismu. I přesto, že dostává svou zemi do obrovského nebezpečí. Otázka však zůstává. Jsme schopni skoncovat s terorismem? Pro mě je to jedna z největších můr! Jaké je řešení? Jak můžeme zasáhnout proti zločincům, kteří jsou připraveni dát svůj vlastní život, a zároveň nezasáhnout nevinné muslimské ženy, děti a muže? Je to a bude to boj těžký a složitý. Cítím se velice rozpolceně a nepohodlně co se týká imigrantů, protože popravdě řečeno, já, kdyby se narodila v muslimské zemi, obzvláště jako žena, tak bych také raději sedla na člun, imigrovala a riskovala svůj život tímto způsobem, než být mezi režimem Bašára al-Asada a džihádisty, kteří bombardují Sýrii! Protože každý má právo na svobodu a bezpečí. Ano, je pravda, že to zvyšuje rizika, že mezi nevinnými uprchlíky bude i terorista, ale rády bych připomněla, že atentáty byly už před obrovským přílivem uprchlíků. Já sama jsem jednomu atentátu v metru unikla, když jsem žila v Londýně. V pátek mám jít v Toulouse na koncert a bojím se. Ale půjdu, protože nechci jednat tak, jak si džihádisté přejí. Nechci jejich válku, což je teror, strach a schovávání se doma. To přece není moje mentalita. A tím, že nepůjdu, bych jen dokázala, že tu jejich válku pomalu, ale jistě vyhrávají.
Máme strach, všude se pohybují policisté a armáda, lidé, když opravdu nemusí, nikam nechodí. V ulicích je prázdno. Máme zde spoustu kamarádů, naštěstí jsou všichni v pořádku a čekají na informace, jestli vůbec budou moci jít do práce. Pracuji v obchodě hned vedle toho klubu a restaurace. Bojíme se někam vycházet, strach, že se stane něco podobného, je obrovský, vzhledem k tomu, že to bylo již podruhé tento rok. Ovšem útok na redakci časopisu Charlie Hebdo byl cílený, kvůli karikaturám. Kdežto páteční útok byl zcela mimo chápání všech lidí a bez jakékoliv souvislosti. O útoku jsem se dozvěděla, až když mi začali psát známí, jestli jsem v pořádku. V pátek odpoledne sice někdo nahlásil v metru bombu, ale nic nenasvědčovalo takové tragédii.
Paříž je odsud skoro tak daleko jako Česká republika. Nás se týkal loni Herve Gourdel, to je místní a já ho znal osobně. Moc se toho nezmění. Trochu se zpřísní bezpečnostní opatření, zesílí letecké údery proti IS, lehce se zvýší popularita Marine Le Pen. A pro mě ještě míň, na fotbal nechodím a na koncerty taky ne. Navenek se nezměnilo nic, jenom budeme v poledne držet minutu ticha.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
