Potkal jsem tu spoustu skvělých lidí, to je možná víc než výsledky

Zdeněk Skružný byl přímo u zrodu florbalu. Jak sám vypráví, vše v Čechách vyrůstalo na zelené louce. Později se přes Tatran, reprezentaci a finskou Loviisu dostal až do Liberce. Na severu Čech působil jako trenér mužského “A“ týmu, navíc pomáhal jako šéftrenér klubu. Staral se o výchovu trenérů a pomáhal například i při loňské záchraně juniorů FBC Liberec v nejvyšší soutěži. Skružný poskytl rozhovor klubovému webu FBC v rámci oslav dvacetiletého výročí klubu.

Jak jste se vůbec dostal k florbalu?

Florbal jsme začali dělat někdy v roce 1993, 94 na základní škole, kde jsem učil. Původně jako doplňkový sport pro malé hokejisty. Seznámil nás s ním náš bývalý žák David Jalovec, který v té době hrál v Tatranu. Za pár let jsme se dohodli s Martinem Vaculíkem, že na škole zavedeme florbalové kroužky (začínal tam třeba Marek Deutsch). A na podzim 1997 mi nabídl, jestli bych nevzal muže Tatranu – a tím to začalo.

Měl jste od začátku jakýsi cíl nebo vizi, že by si to chtěl dotáhnout tak vysoko, nebo to v průběhu let vyplynulo?

Na začátku jsem si chtěl vyzkoušet mé teoretické znalosti studia trenérství v praxi na dospělých. Ještě několik let potom jsem trénoval zároveň florbal a hokej. Jenže jsme chtěli začít dělat i florbal jako ostatní sporty – tak jsme začali zavádět pravidelné dětské soutěže, řadit děti do věkových kategorií, připravili jsme trenérské kurzy. Všechno, co dneska běží, začínalo od nuly, na zelené louce. To si málokdo z dnešních hráčů uvědomí, pro ně je už vše samozřejmost.

V průběhu let jste se dostal do role jednoho z nejuznávanějších koučů v celé Evropě. Vnímáte tento fakt? A dokážete odhadnout, čím to bylo?

Já to takhle nevnímám. Navíc v Čechách, díky české povaze a závisti, to tak vůbec není. Navíc z ostatních sportů znám špičkové trenéry všech kategorií a vím, že florbaloví trenéři se ještě musí moc učit ve své odbornosti, ale i v pokoře a pracovitosti. Jsem rád, že můžu být opět aktivně u národního týmu a pravidelně se potkávat se svými zahraničními kolegy, protože každé setkání a florbalová diskuse je velmi cenná.

Jak jste se dostal zrovna do Liberce a jaké byly vaše první pocity v novém prostředí?

Přestěhoval jsem se sem za mojí ženou Petrou (Skružnou, dříve Chybovou – pozn. redakce). V novém prostředí jsem lidi z florbalu samozřejmě znal, navíc první roky jsem ještě pracoval v Praze.  Potom jsme rok strávili ve Finsku a aktivněji jsem v klubu začal působit až na podzim 2008. Mám moc rád takové domácí prostředí klubu, líbí se mi prostory i zázemí pro trénování, i možnost okolní přírody. Myslím, že tohle můžou pražské týmy jen závidět.

Jak hodnotíte vaše působení u libereckého týmu?

Výsledkově nejsem moc spokojen. Nepodařilo se vyhrát ani jeden zápas v play-off, navíc poslední roky se vlastně bojuje jen o udržení v soutěži. Ale potkal jsem tu spoustu skvělých lidí, hráčů, trenérů i “bafuňářů“, se kterými máme přátelské vztahy.  A tohle je možná víc než výsledky.

V čem jsou silné stránky letošního týmu mužů FBC Liberec?

Jako každý rok – pracovitost hráčů v tréninku i utkání, bojovnost, soudržnost a vztah ke klubu. Skvěle kondičně připravený tým, vedený dobrým realizačním týmem.

A naopak, co týmu nejvíce chybí, případně na čem by měl nejvíce pracovat?

Jednoznačně střelec nebo raději dva a také v tomto období sebevědomí, ale to se určitě dá pochopit.

Nyní na tělo – máte možnost konfrontace se světovými týmy, hlavně Švédy – opravdu tak zaostáváme?

Zaostáváme. Ty výsledky jsou realita, ale i ostatní týmy jsou na tom podobně (připomeňme finále posledního mistrovství světa, Finsko prohrálo 11:5). V tuhle chvíli je pro nás cíl hrát vyrovnaná utkání s Finy a Švýcary a někde v dálce jako obrovská motivace jsou Švédové.

Na čem pracovat, abychom se Švédům postupem času vyrovnali? Kde nejvíce přidat a jaký by mohl být recept toho dosáhnout?

Největší problém je objem přípravy. V Čechách trénujeme 3-4x týdně, ve Švédsku 10-12x. Řekněme 4-5 týmových tréninků a k tomu další individuální. Na rozvoj kondice nebo některých florbalových dovedností můžou hráči pracovat individuálně, záleží jen na tom, co chtějí ve florbale dosáhnout. A také v ostatních zemích NENÍ florbal profesionální sport. Vše je jen o vztahu ke sportu, srovnání životních priorit (určitě práce a škola na prvním místě), vždyť i u nás jsou příklady, že lze skloubit florbalový a osobní život (Lukáš Nesměrák, Milan Fridrich, Radim Cepek a mnoho dalších).

Liberec čeká play down – věříte, že se udrží?

Udrží se, hráči chtějí za klub bojovat a Zajíc (trenér Lukáš Nesměrák – pozn. redakce) ví, jak na to!

Co popřejete Liberci k výročí 20 let?

Zapálené hráče, děti a rodiče, vzdělané a pracovité trenéry, nadšené činovníky a také daleko větší podporu města.