Vlak, do kterého jsem nastoupil, se od domova stále vzdaluje

Dá se nějak jednoduše říct, jak se člověk dostane na druhej konec světa, aby tam učil malý prcky?

Ve zkratce? Je to o odhodlání a dřině. Pak je potřeba studium a zkoušky, kvalifikace a jazyková vybavenost, malý finanční příspěvek a dávka kuráže. A nakonec i bláznivá povaha ;-)

Život v Kambodži je pro ty lidi asi dost těžkej, přesto z toho, co o nich píšeš, jsou přátelský. Jsou taky šťastný? Jak se jim žije?

Nebudu ti zapírat, že se do Kambodži nedostává západní civilizace a s ní i vymoženosti moderního světa, Khmeři tak mají po čem toužit a mít své vysněné cíle, jen jejich přístup ke komfortu je maličko pomalejší. V Kambodže je nedostatek pracovních příležitostí a v rodinách pracuje aspoň jeden její člen.

Dá se tedy říct, že žijou úplně jinej život než my. S jinejma starostma a jinejma radostma?

Jelikož tato situace panuje v Kambodže po několik uplynulých dekád, Khmeři jsou spokojeni s málem a zbytečně se nehoní za nedosažitelným. Štěstí je všudypřítomné, protože po desetiletích má tamní populace svobodu. Lidé se tolik neupínají k vzdáleným cílům, nehoní se za výdělky, půjčky a hypotéky se teprve pomalu začínají zavádět, bankovní systém funguje jen pro bohatou vrstvu populace, finanční a daňový systém je také ještě v kolébce. Ztráta zaměstnání nemusí vždy znamenat pád na úplné dno a “příchod exekutorů”. Nikdo tak v noci neuléhá s myšlenkami na to, co bude v případě ztráty zaměstnání, o to snáze se pak druhý den vstává s úsměvem na tváři. S úsměvem na tváři jde vše snáze od ruky, ať už je to práce manuální či odbornějšího charakteru.

Oslava příchodu Budhistického nového roku. "Začátek školních prázdnin, takže něco, jako když se u nás dělaly na táborech dětský dny...to, co tam dělám, je jakási šílená hra...zavážou ti oči, roztočej tě a ty musíš dojít ke šňůře, na který jsou zavěšený hliněný hrnce a poslepu se pokusit jeden rozbít," říká o fotce Čapek.

Asi je rozdíl mezi tamním venkovem a městy?

Pohyboval jsem se v hodně odlehlých oblastech, po přesunu do Phnom Penhu jsem měl samozřejmě šanci vidět rozdíl mezi chudobou venkova a třpytem metropole. Phnom Penh má bezpochyby vizáž moderního města 21. století a i mouchy západní civilizace. Úsměvů už tolik nepochytáš a každodenní hon za výdělkem ovlivňuje celkovou náladu. Nejednou se mi po Bakodu zastesklo a po čase jsem začal jezdit na víkendy zpátky do Hope, dobít energii a připomenout si, jak vypadá šťastný život bez IPhonu, opláchnout se vodou z rybníka a zaskotačit si s dětmi.

Co si vzpomínám, tak tě cestování vždycky lákalo, dělal si i průvodce někde, že jo? Kde to bylo a pro koho?

První cestovka byla jablonecká CK Scandia Czech Tour a jezdil jsem zájezdy do Skandinávie. Zajímavá zkušenost, která mě naučila se koukat na svět CK a organizovaných zájezdů z trochu jiného pohledu.

Z jakého pohledu?

Když jsem tenkrát začal ve Scandii, nikdo ani netušil, že jsem sám nikdy na organizovaném zájezdu nebyl a je tomu tak do dneška (pokud se teda skautské a školní výlety nepovažují za zájezd). Neměl jsem pojetí o tom, kolik se musí vynaložit úsilí na to, aby se autobus plný účastníků dopravil na místo, tam se o ně tým lidí postaral, všechno se do posledního puntíku zařídilo a všechno šlapalo tak, jak má. K tomu všemu je zapotřebí týdny práce. Spousta lidí si to neuvědomuje a neustále se jim něco nelíbí. Nevidí to, že i když jsi cestovní agent, stále jsi pro populaci země, do které se zájezd organizuje, jen cizinec a komplikace se naskytují. Většinou je příčinou jazyková bariéra a problémy se neřeší úplně snadno. Hodně se stávalo, že chodily stížnosti na cokoliv, nejednou i na spatné počasí. Z chování klientů mi bylo smutno a musel jsem tuhle práci opustit. Mám dost prořízlou papuly, a když přijde na věc, nebojím se projevit názor, a to nedělalo dobře. Zůstal jsem radši u baťůžkaření. Od tý doby mi nikdo nenadává za to, že při prohlídce zahrad královského paláce ve Stockholmu prší.

V Liberci už moc nepobýváš, ne? Nestýská se ti po věčně zataženým Liberci, kde furt prší, všichni jsou frustrovaný z politiky na komunální i státní úrovni, nemají práci, atd.? Ale stejně tu máš rodinu, kamarády.

Hm. Tohle je tak trochu na tělo. Popravdě bych možná potřeboval, aby mi s touhle odpovědí někdo pomohl ;-)

Zkus to.

Podívej se na to asi z tohohle pohledu. Když se náhodou dostanu do finanční tísně a potřebuju si někde přivydělat, vrátím se do Anglie, kde jsou věci maličko snazší. Z Liberce jsem střídavě pryč přes dvanáct let a hlavně pak za poslední čtyři roky jsem se objevil dvakrát na čtyři a jeden den. Spíš mi přijde, že ten vlak, do kterého jsem nastoupil, se od domácí stanice víc a víc vzdaluje. Cestování přerostlo v malou závislost a nejsem schopen dlouho vydržet na jednom místě. Myslím, že zatažené počasí není problém, Anglie na tom není o moc lépe než liberecká kotlina a Asie má monzunové období, politice rozumím jen té cestovatelské. Kamarádi a rodina mi chybí, ale na druhou stranu žijeme ve dvacátém prvním století a díky technologiím můžu s rodinou udržovat každodenní kontakt pres sociální média.

Doporučil bys lidem, který tohle čtou, aby z tý liberecký kotliny taky na chvíli vypadli, získali zkušenosti a koukli se, jak to chodí jinde?

S moji povahou rozhodně neřeknu ne, seďte doma u telky anebo v hospě na pivku. Určitě. Za zkušenost to stojí. Není ani moc podstatný, kam se vydáš, důležitý je se zvednout, nebýt “gaučová brambora”. Uvolníte se, poznáte něco nového a návrat zpátky domů pak nastaví ten zevšednělý obrázek do jiného úhlu. Nemusí to být daleko, nemusí to být na jiný kontinent a ani to nemusí být tak jako já s batohem na zádech.

Potkáváš ve světě spousty zajímavých lidí.

Nové tváře se pro mě staly nedílnou součástí cestování. U “baťůžkaření” by se dalo určitě mluvit o součásti kultury. Cestuji nezávisle a sám, nejsem samozřejmě jediný a sem tam se k někomu přidat a strávit několik dni společně na cestě není problém. Z takových spolucestujících se pak stávají známí na hodně dlouhou dobu a rádi se za nimi kdykoliv vydáte znovu anebo oni sami vám projasní domácnost milou návštěvou. Některá setkání by se dala nazvat osudovými. Každý člověk a cestovatel je unikátní a má nasbírané zkušenosti z různých zemí, o které se rád s druhými podělí.

Jsou nějaký, na který nikdy nezapomeneš?

Lidí, na které nezapomenu, je spousta, hodně jsem se toho od nich naučil nejen o cestování. Mám i jednu perličku z rozrůstání mé “cestovatelské rodinky”.

Povídej..

Narodil jsem se 11. října a před dvěma roky jsem se potkal ve Vietnamu s klučinou z Itálie narozeného ve stejný den a rok jako já. Cestovali jsme spolu přes tři týdny, než shoda data narození vyplavala na povrch. O to pevnější pouto se mezi námi vytvořilo. Loni v prosinci jsem před odjezdem do Kambodži chvilku rozjímal v Thajsku a na hostelovém pokoji se potkal s Francouzem, který se take narodil 11.rijna stejného roku. Náhodná setkání, na která se hned tak nezapomíná.

Byl si v Kambodži, střídavě pobýváš v Anglii. Kam tvoje cesta vede dál? Je to pořád tajný, nebo už můžeš něco prozradit, aby se měli čtenáři Drbny na co těšit?

Jsem v Severním Thajsku, městě zvaném Chiang Mai, a to, že jsem dorazil sem, má určitý důvod. Jednak únava po skoro pěti měsících náročné práce dále, je tu chladněji než v Jižní části Indočíny, teplota se tu nešplhá tak blízko čtyřicítce, krásná hornatá krajina s nadmořskou výškou podobnou Krkonoším…..a je tu čínský konzulát….další výlet bude hodně teritoriální.

Chystáš se vůbec někdy vrátit do Česka?

Nejsem zrovna přeborník v plánování budoucnosti. Život, který žiju, to kolikrát ani moc nedovoluje. Už brzo mě čeká pár zásadních změn a ty teprve ukáží, jak to bude s mojí budoucností. Nejsem schopen teď takhle daleko vidět.