Tento týden uplynul měsíc od jmenování Martina Dvořáka ministrem pro evropské záležitosti. Jak se s novou agendou sžívá, proč by mělo ministerstvo pro evropské záležitosti fungovat i po předsednictví a proč by podle něho nemělo smysl vystoupení z Evropské unie (EU)? Nejen o tom se rozpovídal v dalším díle seriálu Bez servítků.
Sobota, 16. ledna 2021, 16:32
Pokud se podíváte do životopisu Martina Dvořáka, možná nabydete dojmu, že jednoduše všechno zmíněné nejde stihnout za jeden život. Dnes čtyřiašedesátiletý český velvyslanec v Kuvajtu se do povědomí široké veřejnosti zapsal hned po Sametové revoluci,...
Máte za sebou měsíc v ministerském postu. Jaký byl? Stále se rozkoukáváte?
Ano, je to stále částečně rozkoukávací doba, ačkoliv do těch dřívějších „sto dnů hájení“ mám daleko. Skočil jsem do toho rovnýma nohama a je pravda, že si stále mapuji terén. Přicházím na to, že subjektů, které se zabývají evropskou agendou, je relativně hodně a já jakožto ministr pro evropské záležitosti bych měl být jakýmsi koordinátorem mezi nimi.
Co jste za uplynulý měsíc absolvoval?
Společně s mým sedmičlenným týmem jsem se například setkával s relevantními partnery zabývajícími se evropskou agendou. Začal jsem také okamžitě řešit ty nejaktuálnější agendy, mezi které nepochybně patří práce na aktualizaci Národním plánu obnovy, a to především jeho úvěrové části, tzn. jaké projekty by měly být financovány z půjčky z Nástroje pro oživení a odolnost. Když už jsem do své nové funkce nastoupil, bylo to jedno z nejakutnějších témat, a to především proto, že čas se krátil a my jsme stále neměli stanovisko Evropské komise, respektive podmínky pro finanční nástroje, které byly pro půjčku klíčové. V současnosti ještě nad touto agendou probíhá debata, ale věřím, že se budeme tímto tématem na vládě zabývat v nejbližších dnech. Myslím si, že se jedná o velkou výzvu i do budoucna, protože peněz, které musíme dobře a efektivně využít a zadministrovat, je tam hodně. Pravděpodobně to bude jedno z velkých témat celého mého ministrování.
S sebou jsem si přinesl také svůj vztah k Ukrajině. Ukrajina v tuto chvíli bojuje i za naše hodnoty, svobodu a demokracii a my je v tom boji jednoduše musíme podporovat. Evropská debata se za ten rok a půl zásadně proměnila a sjednotila. Česko si díky svému úspěšnému předsednictví získalo respekt a stalo se jedním z významných hráčů na evropském poli a to právě i díky našemu přístupu k válce na Ukrajině. Stále bychom měli opakovat to, že Ukrajina je obětí agrese a nebojuje se tam jen o území Ukrajiny, ale také o hodnoty celé Evropské unie.
Zpět k ministerstvu pro evropské záležitosti. Potřebujeme po konci českého předsednictví v Radě EU takový úřad? A vystihuje pojmenování ministerstva vůbec vaši agendu?
Máte pravdu. Sám se setkávám s dotazy, zda jsem ministr pro Evropu nebo EU. Proto se domnívám, že činnost tohoto ministerstva by lépe vystihoval název „ministerstvo pro záležitosti Evropské unie“. Tento týden jsem měl dokonce jednání se státním tajemníkem slovenského ministerstva zahraničí a EU. Už z názvu můžeme vnímat, že se skutečně jedná o dvě odlišné disciplíny. Našim evropským partnerům také dáváme najevo, jakou váhu záležitostem Evropské unie přikládáme. To, že je to na některých místech přiřazeno k ministerstvu zahraničí, je nejspíš zvyková záležitost.
Proč by tu tedy mělo mít ministerstvo pro evropské záležitosti své místo?
Ministerstvo zahraničí obhospodařuje ambasády v jednotlivých zemích a udržuje s těmito zeměmi bilaterální vztahy. Mluvíme tu o diplomatických vztazích, kdežto EU není cizí země. Je to společenství, jehož jsme součástí a společně s námi sedí u jednoho stolu i další země, se kterými musíme hledat cestu k dohodě. To je trošku jiná disciplína oproti tomu, co dělá ministerstvo zahraničí. Jestli má být na tyto záležitosti ministr, je samozřejmě k diskuzi. Plně chápu, že v souvislosti s konsolidačním balíčkem a návrhy na úspory, je to tématem. Nikdy jsem také nezastíral, že by tuto práci mohl dělat třeba státní tajemník pro Evropskou unii. Za sebe si myslím, že tohle ministerstvo dává smysl už kvůli tomu, že právě pozice ministra dává větší váhu osobě, která přichází k jednacímu stolu v Bruselu, Štrasburku nebo kdekoliv jinde. Musíme si uvědomit, že ministr je současně i členem vlády a má tedy mnohem větší možnost věci ovlivňovat.
Čtvrtek, 22. prosince 2022, 12:00
Je výcvik ukrajinských vojáků na území České republiky správným krokem a jaká rizika nese přijetí Chorvatska do Schengenu? Nejen o tom se v dalším dílu seriálu Bez servítků rozpovídala poslankyně Eva Decroix, která jako členka zahraničního výboru...
Před dvěma lety jsme vedli rozsáhlý rozhovor o vašich zkušenostech z mise v poválečném Kosovu. Dnes Kosovo oficiálně usiluje o vstup do EU, stejně jako například Bosna a Hercegovina. Jak jste otevřený přijímání nebo postupnému přibližování zemí bývalé Jugoslávie do Evropské unie?
Jak víte, jsem velký příznivec západního Balkánu. Sám mám čestné občanství v kosovském městě Istok. V této zemi jsem strávil úžasné dva roky ve službě OSN. Možná i kvůli tomu nedokážu být úplně objektivní. Bez ohledu na to si myslím, že země západního Balkánu nemůže nechat Evropa jen tak. Musíme Balkán držet co nejvíce „u nás“, dávat těmto zemím naději, ukazovat cestu, být nápomocni při plnění všech podmínek a směřovat je do Evropy, aby se naše společenství mohlo i nadále rozšiřovat. Samozřejmě, že na velikosti záleží, a když bude evropský celek a jeho trh větší a soudržnější, dává to větší smysl. Nemůžeme a nechceme ale přehlížet to, že balkánské země mají spoustu vnitřních problémů, ať už v oblasti právního státu nebo lidských práv, tak i samotných ekonomických kritériích. To, co je teď na stole, je hledání vybalancovaného ocenění pokroku, který tyto země dělají. Zároveň bychom měli zůstat u toho, že jim stále říkáme a radíme, co je potřeba dělat dál. V tuhle chvíli se vede debata, kterou považuji za potřebnou a užitečnou. Je spousta forem, jak potenciální země Evropské unie držet na trati do EU a ukazovat jim světlo na konci tunelu.
Sám jste vloni v rámci předsednictví jezdil po Balkáně. Jaká je tam atmosféra směrem k EU?
Je z jejich strany cítit tlak na to, že se snaží plnit vše, co je v jejich silách, ale mají pocit, že se nic neděje a nepřibližují se EU. Je to přitom velká výzva pro celou Evropskou unii. Nesmíme pustit tenhle region ze zřetele a nesmíme ho nechat Rusům, či jiným potenciálním hráčům. Právě třeba u Ruska vidíme, že má zřejmé imperiální tendence.
Podle posledních čísel by byla zhruba třetina obyvatel pro tzv. Czexit, tedy odchod České republiky z Evropské unie. Má vůbec široká veřejnost povědomí o tom, co Evropská unie přináší a dostávají se tyto informace efektivně k lidem?
To je těžká otázka. Vždycky toho jde v tomto směru dělat víc, ale budu se trošku opakovat. U nás se bohužel od samého počátku, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie, ujal narativ, který je hodně euroskeptický. Tomu samozřejmě nepomohlo ani dlouhé váhání s podpisem smlouvy. Do popředí se tedy dostala jakási ostražitost a také tendence být ostře proti. Naopak lidi, kteří jsou ostře pro, třeba jako já, jsou onálepkováni jako marxisté nebo neomarxisté. Je pravda, že je to dědictví, se kterým se tady velmi špatně bojuje. Nálada se tu vlastně za posledních dvacet let moc nezměnila. Nikdo tu za tu dobu velmi razantně nevystupoval proevropsky a nevystupoval dostatečně výrazně z vysoké pozice, proč je pro nás dobře být v Evropské unii a proč by bylo dobré mít euro. Na druhou stranu mluvíte o tom, že by třetina Čechů hlasovala pro Czexit. Já doufám, že k tomu nikdy nedojde. Není to sice radostné číslo, ale není to taková hrůza. Když si uvědomíme, že jsme pod permanentním tlakem hybridní války a fakenews, tak jsme na tom ještě relativně dobře. Tím se ale nechci uspokojovat. Je na čem pracovat. I kvůli tomu budu jezdit po krajích, kde chci ukazovat skutečný obraz Evropské unie.
Bohužel je také špatně, že EU se u nás dlouhodobě vykresluje jako jakási kasička, kde ten Brusel takzvaně „podojíme“ a nic mu za to nedáme. To je bohužel taková česká vyčůranost, která se stala na nějakou dobu součástí české vládní politiky a vzkazu občanům. Je to samozřejmě mnohem jednodušší narativ, protože tím útočí na dolní pudy - tedy sobectví, a zodpovědnost jde v tu chvíli stranou.
Mluvíte o dezinformacích. Právě na začátku války na Ukrajině došlo k vypnutí některých dezinformačních webů. Jak nahlížíte na podobné kroky? Vypínat dezinformační weby?
Nejsem příznivcem vypínání bez nějakého odůvodnění. Tím se dostáváme do práv soukromého subjektu a do omezování svobody slova. Když ale dokážeme definovat závadovost zdroje, tak by to velmi pomohlo. Když ale připomínáte ten loňský krok, tak sám jsem z onoho vypínání nadšený nebyl. Pořád se ve mně ozývá ten demokrat, který si říká, že tohle je to poslední řešení. Ten krok sám o sobě mi nepřijde nepřijatelný, ale riskantní je ustanovení toho, kdo na samotné vypnutí dá ten palec. Aktuálně jsme v informační válce a v ní bohužel platí trochu jiná pravidla. Za sebe říkám, že jsme v extrémní situaci, která by možná snesla i nějaké razantnější opatření.
Úterý, 21. března 2023, 09:00
Jak reálné je, že před Mezinárodním trestním soudem v Haagu stane Vladimír Putin, na kterého byl minulý týden vydán zatykač pro válečné zločiny? A jak takové vyšetřování válečných zločinů probíhá? Nejen o tom se v dalším díle seriálu Bez servítků...
Netajíte se tím, že by Evropská unie měla posilovat. Sám byste byl pro vytvoření jakýchsi Spojených států evropských. Jak byste právě euroskeptikům vysvětlil, že je to správný krok?
Těžko. Mohl bych začít tím, že nejde o moji myšlenku, ale o slova Winstona Churchilla z roku 1946, který to označil za lék na většinu trablů. Jako starosta Hradce Králové jsem v devadesátých letech zažil odstředivou tendenci, kdy si jedna „středisková vesnička“ usmyslela, že když ji kdysi dávno komunisté spojili s jinou, tak teď se zas odpojí a povládnou si sami. Díky tomu máme skoro 6,5 tisíce obcí, což je velmi neefektivní systém. Hlavně se ukazuje, že žádná z takových obcí nic moc nezískala. Není racionálně uspokojivé rozdělit celek na co nejvíce malých kousíčků. Dnes se hraje na to, kdo je ve velkém bloku. Máme tady Rusko, Ameriku a třeba taky Čínu. Teď je tu také území jakési evropské stability, které funguje nějakých sedmdesát nebo osmdesát let a postupně se to, původně šestičlenné, společenství uhlí a oceli, nabaluje a získává potenciálně a vlastně asi i reálně větší váhu, protože je ekonomicky silné. Je také schopno se shodnout, s čímž asi Putin nepočítal. Jednota je největší hodnota, kterou může Evropská unie nabídnout. Putin bezesporu počítal s tím, že bude jednotlivé hráče rozebírat a bude jim nabízet levnou ropu a podobně. Zkoušel to, ale po roce a půl se ukázalo, že jednota odolává. Společně jsme jednoduše mnohem schopnější odolávat a bránit se. Myšlenky na nějakou neutralitu jsou spíše fantaskní.
Závěrem, jak se stavíte k přijetí eura?
Jednoznačně pozitivně. Myslím, že to už dávno mělo být. Bohužel v době, kdy jsme splňovali Maastrichtská kritéria, jsme se k tomu neodhodlali, protože jsme se nechtěli rozpustit jako „kostka cukru v evropské kávě“. Udržovali jsme si to jako symbol naší národní identity. Je to trochu zvláštní, když jsme se k tomu zavázali. Jsme jeden z posledních států. V tuhle chvíli ta kritéria neplníme, ale i tak bychom měli do budoucna deklarovat naši připravenost a ochotu pro přijetí eura, pro chvíle, kdy opět kritéria plnit budeme.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
