středa 20. ledna 2021 Ilona

Jedná se o blog, názory redakce se nemusí s názory autora shodovat.

BLOG: Naděje umírá poslední, stále věřím, že se táta vrátí domů

Na Vánoce se každý těší, že usedne večer s rodinu ke společné večeři. Tráví společný čas, na Instagram nahrají šťastnou fotku, kde je všechno úžasné, lidé krásní a zdraví, všichni se milují a všechno je bezstarostné. Gratuluji, buďte rádi. Nám Ježíšek nadělil koronavir.

No, moje Vánoce se změnily v procházku peklem. Ježíšek mně a mojí rodině nadělil covid. Já jako mladý, zdravě a aktivně žijící člověk jsem to snesla naštěstí relativně dobře, ale i tak musím říct „Jo, byla to fuška“. Nicméně na Štědrý den si jednoho z rodičů odvezla záchranka. Ten pocit "A co bude teď?", je k nepopsání. Za dva dny se stav zhoršil a už vás napadají myšlenky typu  “Co když už se nikdy nevrátí?“ Pořád jsem věřila a stále věřím, že v nemocnicích jsou andělé a že neexistuje jiná varianta než ta, že se vrátí.

Do toho jsem začala mít pocit, že se mě někteří moji přátelé vyloženě štítí. V noci jsem měla několik zmeškaných hovorů a zpráv, jestli nevím, jestli jsem mohla být nakažená už ten a ten den. Do háje, copak jsem vědma?! Hlavně, že v hloučku dvaceti lidí na zavřené sjezdovce nebo v přeplněných obchodech nikdo strach nemá.

Věta od mé blízké kamarádky, že až se po mojí karanténě uvidíme, tak ať si raději udělám test, mě opravdu odzbrojila. Ano, chápu strach o sebe o rodiče, prarodiče, děti… Ale važme slova, někdy to fakt zabolí, i když to člověk tak nemyslí.

Bylo a je to hodně náročné období. Obdivuju a vážím si všech zdravotníků, kteří dělají v téhle době maximum. Těm, kteří na Vánoce nemohli být se svými rodinami a dělali vše pro to, aby zachraňovali životy všem nemocným. Vaše práce a andělské ruce jsou k nezaplacení a patří vám všem obrovská poklona. Přátelé, kteří se na vás v tuhle chvíli nevykašlou, jsou opravdoví přátelé a těch si važme.

Těm, kteří neustále podceňují tuhle nemoc, přeji hlavně pevné zdraví, ať se vám to nevymstí. A to nejhlavnější je neztrácet naději, ta umírá úplně až jako poslední.

Hodnocení článku je 86 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Vít Hassan

Štítky blog, vánoce, koronavirus

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Romana Smutná

Však i my čekáme až se vrátí msnžel mojí srstry domů. Táta mojí neteře. 10. září vážný úraz. A potom už jen zákazy. Covidové. Svého švagra jsem neviděla čtyři měsíce. Je na následné péči Tanvald. Na žádné speciálce ho nepřijmou. Všechno je paralyzované bacilem. A tolik by potřeboval jinou péči, rehabilitaci. Vždyť náš stát disponuje jednou z nejlepších zdravotních péčí na světě. A teď tohle. Byla vybudována dvě stanoviště na výstavištích za ohromné peníze. Zejí prázdnotou, zatím co nemocnice odkládají a odpírají léčbu a pomoc jinak nemocným. Modlím se za každý den, za uzdravení, za to abych ho mohla obejmout, za to, aby neteř měla sílu a radost ze života, za to, aby se mi moje ségra neztrácela před očima, za to, aby s námi někdo fundovaně promluvil, za to, abych om věřili v přísahu lékařů, za pochopení. Amen

pondělí, 4. ledna 2021, 20:28

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.