S náznakem nostalgie ve tváři si Josef Rakoncaj, jeden z nejlepších českých horolezců historie, docela přesně vzpomíná na svoji první Jizerskou padesátku v roce 1969; při jejím teprve druhém ročníku, v sedmnácti, dojel v kategorii horolezců na 21. místě. Na dřevěných „favoritkách“, které se musely nejprve celé namazat skarem, aby skluznice nenacucla vodu…
Mezi běžkaři se sám řadí spíše do jakéhosi průměru, asi i proto, že tenkým prkýnkům nikdy euforicky nepropadl.
Lyžování ve stopě bral spíše jako součást přípravy na lezení po skalách a zasněžených ledových stěnách. „Na startu jsem se objevil asi osmkrát, a když se ohlídnu zpátky, vybavím si třeba, jak byly silnice z Jablonce a Liberce nahoru do Bedřichova v neděli ráno totálně zacpané,“ vzpomíná.
„A tak jsme radši přespávali u kámošů někde poblíž startu, abychom závod vůbec stihli. Při prvních ročnících se taky ještě dost řešilo, jestli tenhle závod nemají jezdit jen sami horolezci. Nakonec ale i naše kategorie v roce 1976 skončila.“ Přestože si Rakoncaj nikdy nedělal reálné šance na stupně vítězů, před každým startem ho svíral zvláštní neklid. „Byl jsem fakt docela nerváček,“ přiznává. „Člověk přeci jen hned po startu musel jet docela rychle, lidi kolem totiž dokázali vytvořit jakousi davovou psychózu a navíc, nahoře na Hrabětický louce to po startovním výstřelu rachotilo teda hodně slušně…“
Motivaci tedy hledal tak trochu i při různých sázkách s horolezeckými parťáky…
„Hlavně s Mirkem Šmídem nebo třeba Honzou Krchem, tedy s kluky z horolezeckýho mančaftu, jsme se sázeli třeba o šampus nebo podobný debilárny,“ baví se pětašedesátiletý chlapík, co stanul jako první muž na světě dvakrát na vrcholu obávané osmitisícovky K2. „Nejhůř mi při závodě bývalo většinou v kopci nad Smědavou, kdy už se trať zvolna otáčí zpátky. Na ten prudkej hang jsem většinou lezl už v jakémsi deliriu… Navíc, tehdy se jezdilo až k Pytláckým kamenům, takže tahle padesátka měřila někdy dobrých 65 kiláků…“ Právě na Smědavě mu kdysi kamarád pomohl s úpravou skluznice a zastavil tak Rakoncajovo trápení.
„Sníh mi začal namrzat na skluznice a já nemohl vůbec jet. Jeden kámoš stál právě u Smědavy u tratě, a když mě viděl, jak se tam dřu, houkl na mě, ať zastavím. Sundal jsem běžky, on vytáhl nějaký vosky, mázu jsme předělali a pak už bylo všechno až do cíle v cajku.“
Začátkem 80. let už si ale Rakoncaj startovní číslo v Bedřichově přestal připevňovat. Začal totiž ve vysokých horách lézt už skutečně velkolepé věci a závodní běžkování šlo proto trochu stranou.
„Skoro každý tři týdny jsme navíc mířili do Vysokých Tater na soustředění, takže na běžky najednou chyběl čas,“ vysvětluje. O návratu do závodní stopy už ale neuvažuje. Ani o jubilejním, 50. ročníku vážně nepřemýšlel.
„Vždyť já bych tu padesátku už ani neujel,“ rozesměje se. „Na tuhle trať musíte mít přeci jen ve stopě něco naklouzanýho… I když je zase pravda, že v letech, kdy se na sníh toužebně čekalo, jsem se na start postavil třeba i s pouhými padesáti naježděnými kiláky… Teď se ale radši svezu někde ve stopě u Turnova. Máme ji kousek od baráku, a tak když je pěkně, vyrážím.“
Další příběh přineseme opět ve středu, a to 3. ledna na našich stránkách. A pokud byste si chtěli přečíst více příběhů, knihu Jizerská 50: Závod plný příběhů, můžete zakoupit v knihkupectví nebo na webu jiz50.cz. Graficky knihu připravovalo Dynamo design v čele s Liborem Jelínkem. Autorsky ji zpracovali Milan Tesař, Václav Cibula, Jiří Fejgl, Kateřina Kadlecová a Petr Volf.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
