Před několika dny jsme slavili vstup do nového roku, týden předtím jsme si užívali Vánočních svátků. Hrozný, jak ten čas rychle ubíhá! Máme tu rok 2018 a za dva měsíce tu je Jizerská 50. Ale klid. Měli jsme celý volný týden na trénování. Každý den buď ve stopě, nebo v posilovně. Také jste měli takový plán? To jsme na tom byli stejně. Akorát u mě se ta představa úplně nesetkala s realitou.
Štědrý večer jsem zahájila těžkým tréninkem na běžkách. Sníh sice ideální nebyl, ale říkala jsem si, že to na zledovatělém sněhu lépe pojede. To samé si asi myslelo i osazenstvo autobusu. Byla jsem ráda, že jsem se do osmnáctky nacpala, kolik tam bylo lidí. Při příjezdu na stadion do Bedřichova jsem byla překvapená, kolik lidí se sem v tento den vypravilo. Viděla jsem tam i spoustu známých tváří. Nasadila jsem lyže, zamávala kamarádce Verče Vítkový a jela jsem. Možná si říkáte, proč jsem s Veronikou nejela trénink, ale asi by se holka cítila zahanbeně, protože bych jí to zajisté nandala a to jsem jí přeci nemohla udělat.
Nejelo se ideálně. Vlastně mi to nejelo skoro vůbec. Tak jsem si řekla, že pojedu jinudy, než jak jsem zvyklá. Že to vezmu jako projížďku a tzv. kochačku. Nedařilo se mi odrazit při klasickém skluzu techniky a tak jsem se to snažila odtáhnout soupaží. Dřela jsem jak kůň, jako obvykle, samozřejmě. Takže jsem dojela na Šámalku, dala jsem si čaj a palačinky. Protože odměnu po těžké práci si zaslouží každý. Podle toho na mě taky koukali přítomní v chatě. Vypadala jsem dost profesionálně. Dokonce mi přišlo, že mě znaji, že o mně už určitě četli. Po dostatečném naparování jsem zase nasadila lyže a jela jsem zase na autobus.
Většinu cesty jsem odjela soupaží. Kdo takhle občas jezdí, ví, že to není žádná sranda a je to pěkná makačka na ruce, ramena a záda. Dojela jsem na stadion a moje propocená záda volala po teplé vaně. Jak tomu bývá zvykem, pan řidič viděl jako velký problém, že by měl otevřít a vpustit zmrzlé běžkaře do vyhřátého autobusu. A tak se na nás raději smál a jedl sekanou v housce.
Následující den jsem cítila dost silnou bolest zad. Říkala jsem si, že jsem šikovná, že jsem si mákla a teď mě bolí svaly. A co bolí, to sílí. Tak přesně takhle to nebylo. Další den ta bolest byla ještě horší. Mohla jsem jenom ležet a spát. Moje zoufalství kleslo až na takovou úroveň, že jsem obsadila babiččino křeslo s vyhřívacím polštářkem na záda. Nechávala jsem se obskakovat a raději jsem nevstávala. Když jsem měla vstát, všichni se mi smáli, že se zvadám jak invalida. No nic, myslela jsem si, že to do tří dnů odejde a je to jenom namožený sval. Když to trvalo už celý týden, začala jsem být nervózní. Odvalila jsem se z postele, zvedala jsem se pomocí křesla, narovnávala jsem se skoro pět minut a nakonec jsem se opřená o kolena dostala k telefonu a zavolala jsem mému známému fyzioterapeutovi, abych se zeptala, co s tím.
A tak jsem se dostala do nemocnice. Dostala jsem injekci do zad a poslali mě domu. V dalších dnech se to za pomoci masáží zad zlepšovalo. Zvládala jsem se narovnávat jako normální člověk, sice pomalu, ale dařilo se. Dneska, asi týden po opichu, už je to dobré.
Poučení zní jasně. Nepodceňujte oblečení na běžky, ale ještě důležitější je, abyste nepodceňovali ani čekání na autobus. Vždy je lepší vzít s sebou bundu nebo vestu na zpocená záda.
Ve čtvrtek jsem odjela za svým bývalým plaveckým klubem, kde teď pomáhám jako trenérka, na zimní soustředění. Těším se, že aspoň trochu doženu manko ze svátků a pořádně si zalyžuju. Skol!
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
