Na Jizerské 50 je jako doma. Nejen že ji dokázal legendární běžec na lyžích Stanislav Řezáč v minulosti vyhrát, mimochodem stejně jako jeho táta, ale také jen pár metrů od zázemí závodu rozšiřuje svůj penzion. Místo hodin na tréninku tak tráví čas na stavbě. „Je to teď můj denní chleba,“ pomáhá si příslovím Řezáč a těší se na start letní obdoby své oblíbené akce.
„Jizerka, to je moje,“ začíná své vyprávění legenda mezi českými laufaři. I když už dávno nepatří na startovním poli mezi nejmladší, opět byl na Jizerské 50 mezi světovou elitou nejlepším Čechem a do cíle dojel jen pár vteřin za vítězem. Ve formě se tak Řezáč drží stále.
„Příští rok bych chtěl na Jizerce udělat opět pěkný výsledek. První desítka je takový malý sen, ale člověk musí snít, aby měl šanci se zlepšovat,“ říká odhodlaně rodák z Jizerských hor. Právě tam se rád vydává nejen do běžecké stopy, ale také na běh po svých. „Na jaře i v létě jsou Jizerky krásné, našel jsem si tu za ta léta celou řadu krásných běžeckých cestiček,“ prozrazuje.
„Ne že bych byl úplně vášnivým běžcem, ale k tréninku to občas patří. Na čas neběhám, jen si kontroluji, jak dlouho jsem běžel, aby to nebyla úplná procházka.“ Letní Jizerskou 50 v rámci seriálu Běhej lesy Řezáč navštíví. Jako host odstartuje jeden ze závodů a předá ceny nejlepším. Sám se ale do běžeckého neobleče.
„Dva týdny před závodem budu měnit obklady na baráku, do toho teď štukuju, maluju. Místo nohama pracuju jen rukama, nemám naběháno a potřebuji nejdříve něco odtrénovat,“ říká rezolutně osobnost českého lyžování. „Pořád někde vzadu v hlavě mám, že bych i vyběhl, ale slibovat to nechci. Na start se přijdu podívat rád, a zda někoho nakonec překvapím na trati, nechám na později. Možná to bude rozhodnutí na poslední chvíli.“
