Václav Vančura, hasič z Tanvaldu a kynolog, se věnuje vyhledávání v sutinách se psy a také mushingu, tj. sportu se psím spřežením. Působí též jako instruktor kynologické záchranařiny. Letos přivezl se svou psí smečkou bronzovou medaili z mistrovství světa v Norsku. V rozhovoru s další (ne)obyčejnou osobností se dozvíte třeba to, jak vypadala závodní příprava, kolik má Václav psů i jaké disciplíně se věnuje nejraději.
Václav pochází z Rokytnice nad Jizerou. Na mushingových závodech se seznámil se svou ženou a tak se smečka rozrostla o další čtyřnohé parťáky. „Naši psi jsou pro nás nejen závoďáci tělem i duší, ale především rodinní parťáci. Žijí s námi doma, chodí na procházky a zvládají také základy mnoha dalších kynologických sportů,“ říkají Vančurovi.
Václav od roku 2014 působí v hasičském záchranném sboru v Tanvaldu jako strojník a kynolog. Se svou první fenkou Bellou byl jedním z pěti psovodů, kteří se v rámci USAR týmu zúčastnili mise do výbuchem postiženého Bejrútu. S dalšími psy se pak věnuje závodění.
Jak jste se dostal ke psům?
Já jsem po psovi toužil odmalička. Rodiče mi ho nechtěli dovolit, protože jsme bydleli v paneláku. Na vejšce jsem si pořídil prvního psa a pak už to jelo. S horskou službou jsem začal cvičit záchranařinu, pak jsem se tak nějak rozvíjel a začal mě bavit ten mushing.
Kdy jste si pořídil první fenku Bellu? Povězte nám o ní něco bližšího.
Bella je kříženec maďarského ohaře a výmarského dlouhosrstého ohaře, právě 29. dubna slaví 11 let. Pořídil jsem si jí s tím, že ji chci vycvičit na vyhledávání lidí a na záchranařinu, což se nám povedlo a absolvovala se mnou spoustu ostrých pátracích akcí. Před dvěma lety jsme spolu byli i v Bejrútu na záchranné misi, loni zachraňovala na tornádu. Teď už půjde do důchodu.
Je právě toto plemeno vhodné na vyhledávání, nebo na rase nezáleží?
Já si myslím, že je to úplně jedno, jaký pes se na vyhledávání zvolí. Když má chuť pracovat a má nějaké fyzické předpoklady, tak to může být jakýkoli pes. Ale mě ti ohaři nějak uchvátili a baví mě to.
Jaké máte s Bellou další úspěchy?
Bella má dva tituly z mistrovství České republiky v plošném vyhledávání, potom i vicemistra republiky a tak dále. S ní jsem závodil hlavně v záchranařině, zkoušel jsem ji i zapřahat, ale to jí moc nebavilo. Na to mám ty ostatní.
Kolik máte vlastně psů?
Se ženou jich dohromady máme deset. Teď přibude štěně, protože jich máme doma dvanáct.
Přibližte nám mushing; za co všechno se pes může „zapřahat“?
Nejjednodušší disciplína, co se psem jde dělat, je tzv. canicross, což je běh se psem. Prostě si vezmete takový postroj – něco jako lezecký, psa si dáte na odpružené vodítko, nasadíte mu postroj a běžíte.
Další level, který je lehce dostupný, je bikejoring, což je jízda na kole se psem. Zase zapřáhnete pružné vodítko za kolo a pes táhne. Pak je koloběžka, ta se dá jezdit s jedním nebo dvěma psy, to je jedna z mých hlavních disciplín.
Na podzim se začnou jezdit káry; buď je to tříkolka se čtyřmi psy, nebo pak káry se šesti, osmi, deseti i dvanácti psy. V zimě jsou disciplíny běžky s jedním nebo dvěma psy a pak jsou tu saňové disciplíny od dvou do dvaceti psů.
To musí být náročné ovládat takové množství psů.
Oni jsou naučení na povely jako při klasické procházce s tím, že vepředu mám nejzkušenější nebo nejvíce ovladatelné psy, kterým se říká lídři. Ti umí stranové povely, takže zatočí kam chci, nebo zastaví kdy chci a tak.
Bella půjde tedy „do důchodu“, kdo ji zastoupí?
Na záchranařinu máme šestiletou fenku evropského saňového psa Swix, která ji v té práci nahradila. Je to nyní můj hlavní pes na záchranařinu, zároveň jsem ji měl i na mushing, nějakých úspěchů dosáhla.
Pak mám čtyři mladé psy: Zodiacka, Trolla, Yupa a Tsunami, se kterými hlavně závodím. Loni na podzim jsem zkoušel čtyřspřežení s tříkolkou a v zimě šestispřežení, tam si beru dva psy od ženy.
Říkáte evropský saňový pes – to evokuje představu nějakého chlupáče.
Není to tak, jsou to opravdu ohaři. Je to směs německého ohaře, pointera a greyhounda. Jsou určeni na zapřahání a jsou k tomu přímo vyšlechtěni, takže jsou to takoví plnokrevníci mezi psy.
Letos jste se zúčastnil mistrovství světa v Norsku, nebyla tam psům zima? Jak to probíhalo?
Oni jsou s námi vevnitř v obytném autě, kde mají své boxíky. Když je vyndáme, mají oblečky, v těch se rozhýbou. Pak jim je sundáme, nasadí se postroje, odpracují si těch svých zhruba 20 minut na těch dvanácti kilometrech. Pak zase dostanou oblečky, napijí se, nažerou a jdou do auta, takže vlastně venku moc nejsou.
Jak vypadala příprava na závody?
Příprava byla docela složitá, protože jsme se to učili, pro nás to bylo něco úplně jiného. Do té doby jsme jezdili individuální disciplíny nebo spřežení čtyř pejsků, ale těch šest psů už je dlouhé spřežení. Musí se všichni dostat na stejnou formu, takže ta příprava byla dlouhá. Naštěstí jsme se v půlce prosince rozhodli, že odjedeme na deset týdnů do Norska do hor, kde jsme psy celou dobu připravovali. Byly tam ideální podmínky, spousta skvělých musherů z celého světa, takže jsme od nich sbírali nějaké zkušenosti a povedlo se tým připravit.
Nakonec jste si z mistrovství odvezli bronzovou medaili, byl jste s umístěním spokojený?
Byl i nebyl. Jede se to na tři etapy, tři dny se jede stejná trať a já jsem po druhém dni byl druhý. Bohužel ale někde v půli trati mi uklouzla fena a zranila si ošklivě nohu, takže jsem třetí den musel jet jenom s pěti psy. To se na celkovém výsledku podepsalo a skončili jsme třetí. Ale spokojený jsem byl, pro mě to byl velký úspěch.
Působíte v hasičském záchranném sboru v Tanvaldě. Co je náplní vaší práce?
Primárně působím jako strojník; řídím tedy auta, hasím a tak dále. K tomu ještě dělám psovoda, jezdím na výjezdy vyhledávat lidi do sutin nebo do ploch.
Vyhledáváte v rámci práce s vlastními psy?
Ano, na to mám svoje, Bellu a Swix. Hasiči je ode mě mají vlastně pronajaté a poskytujeme jim tu službu.
Jak zvládáte časově skloubit práci a péči o tolik psů?
V práci mám vždy dva dny volna a potom 24 hodin sloužím. Služební psy si s sebou beru do práce, takže se mohu věnovat výcviku. Navíc mám ženu, která je stejný blázen do psů jako já, takže se mi o ty zbylé čtyři postará, nyní je totiž na mateřské dovolené. Odtrénovat psy a pověnovat se jim mi zabere většinou celé dopoledne.
Současně děláte instruktora kynologické záchranařiny.
Tady v Løype děláme – už to bude rok – kurzy pro ty, kteří si chtějí vyzkoušet záchranařinu, věnovat se jí. Docela to funguje, pro mě je to strašná výhoda, že mě to posouvá dál; vidím spousty psů, situací, je to pro mě sbírání zkušeností a strašně mě to baví.
Je o kurzy velký zájem?
Ano, semináře se vypíšou vždy na měsíc dopředu a jsou všechny hned plné. Kdokoli sem přijede s vlastním psem, jezdí sem i lidi z dálky, třeba z jižních Čech. Koná se to vždy ve Smržovce, tady v celých spodních útrobách je udělaný polygon, kde jsou vytvořené umělé překážky, úkryty a tam se věnujeme výcviku. V plánu je také udělat venkovní cvičiště.
Věnujete se i jiným sportovním aktivitám?
Dříve jsem se hodně aktivně věnoval lezení ve skalách, ale s pořízením prvního psa mi bylo líto nechávat ho přivázaného pod skálou, tak jsem to omezil. Teď se na sto procent věnuji psům a rodině.
Jaké jsou vaše další plány?
Co se týče závodění, tak na podzim nás čeká mistrovství Evropy v Německu, na to se chceme primárně soustředit. Příští týden jdu obhajovat atesty ministerstva vnitra v sutinovém vyhledávání se Swix, tak doufám, že dobře dopadnou. Pořád je to stejný koloběh, psi nejsou třeba běžky, které můžete dát do skříňky. Člověk se jim musí věnovat každý den; ať už se závodí, nebo se jen trénuje, procházkuje. Jsou to prostě parťáci a rodinní příslušníci.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
