Jsou věci, které si lidé nikdy nenechají vzít, říká známý český moderátor Leoš Mareš

Co člověka, který si může pořídit rekreační bydlení téměř kdekoliv na světě, táhne do jižních Čech?
Tak jižní Čechy, to je jako když se ve světovém měřítku řekne třeba Karibik. Jižní Čechy jsou synonymum toho, že je to tam dobrý. Jsou pro mě fenomén ve smyslu rekreace a krásného prostředí. Lidi obecně celosvětově přitahují vodní plochy a rybníky jsou tady slavné. Ne, že by jinde nebyly, ale to je zase spojené s tím slovem jižní. Co je jižní, to je dobré. Ale to jsou jen moje pocity. Čistě prakticky je to tak, že jsme byli zhruba před dvanácti lety u známých na Benešovsku, ti mají takovou předělanou usedlost. Strávili jsme u nich jeden den a úplně nás to nadchlo. Když jsem to viděl a zažil jsem tam den, tak jsem si říkal, že to bylo prostě fajn. Druhý den jsme seděli na internetu a našli jsme asi šest nemovitostí, které se prodávaly.

A proč jste si vybral zrovna takovou stavbu? Máte vlastně víceméně statek.
My jsme chtěli takzvané jihočeské účko. Máte normální budovu, třeba v kombinaci s hospodářskou, stodolou... Zavřený dvůr s bránou. No a já jsem zjistil, že jihočeské účko je fakt jenom v jižních Čechách. My jsme objížděli nemovitosti, ale jde vesměs o vzdálenost třeba dvaceti kilometrů, kdy to pak účko přestane být. Muselo se k Soběslavi, Veselí a takhle dolů. Jakmile jsme se přiblížili k Táboru, tak jako když utne a ten typ stavby už nebyl. 

Takže jste našel přesně to, co jste chtěl?
Já jsem tady úplně nadšený. Jediné „bohužel“ je vzdálenost. Je to přece jenom 130 kilometrů, ale vyplatí se to. Cítím, že bych tady chtěl jednou žít, jak říkají chalupáři. Fakt to tak je. A ve výsledku i díky té vzdálenosti od Prahy máte pocit, že někam dojedete. Kolega si koupil něco podobného v Čerčanech, ale on odtud ráno dojíždí do práce. A to už není ono. Jakmile jste izolováni, tak to má takový ten efekt, že jde o jiný svět.

Ale vy jste také párkrát do Ranní show jel přímo z „chalupy“.
Jo, mám to přesně vypočítané, v kolik musím vyjet. Jedete po čtvrté hodině ráno. Když to není každý den, dá se to, ale je to otrava. Jenže někdy se mi prostě v neděli nechce domů, tak tam zůstanu a jedu brzy ráno. A byla byste překvapená, jak je silný provoz. Já jsem si říkal, že v pět ráno budou prázdné silnice a třeba v těch půl šestý, když najíždím na dálnici, tak to už jsou vysloveně řeky aut. Vždycky si říkám, kam ti lidi jedou. V 5:30 jede tolik lidí do práce? (smích)

Teď jste mi nahrál se vstáváním. Co vás motivuje každé ráno vstát z postele a jít do práce, i když už byste vlastně nemusel?
Myslím si, že nejhlavnější je to, že práci prostě miluji. Kdybych měl takhle vstávat někam, kde se trápím, tak bych to asi nedal. V momentě, kdy máte takovou motivaci, že tam dorazíte, budete se smát a budete mít radost, jako když jdete za kamarádkou na kafe nebo s kamarádem na pivo... Tak my to máme akorát ráno. A bez alkoholu. Druhá věc je, že mi to dává řád a disciplínu. To lidem prospívá. Děti učíme, že si musí vyčistit zuby, ustlat si, uklidit po sobě, obléct se. A jakmile mají řád, tak prostě fungují. Dospělí ho někdy ztrácejí, a to není pro lidskou psychiku nikdy nic dobrého. Když má člověk moc volnosti, tak ji vždycky profláká, nic neudělá a má ze sebe špatný pocit. Já, jakmile mám volno, tak se vzbudím v jedenáct a z celého dne neudělám nic. A tady mám najednou disciplínu. V devět hodin, když jdou lidi do práce, tak už mám hotovo a mám pocit, že jsem vytvořil nějakou hodnotu. Jsem opravdu šťastný za to, že disciplínu mám. Formuje mě to jako člověka. To jsou dvě zásadní věci, které mě udržují. No a třetí je jednoduchá. V rádiu je to prostě primetime, já chci vysílat v nejlepší čas, který existuje, a to je prostě v rádiu takhle ráno.

A jak se vám vstává teď po prázdninách? Tam disciplína asi chtě nechtě povolí.
Je to těžké. Máme za sebou první týden a bylo to vážně peklo. Vstávalo se těžko. (smích)

Ještě když se vrátíme k jižních Čechám. Jak vás berou lidé v Záblatí?
Obecně vnímám lidi z obce, kde žiju, jako přátelské a otevřené. Jsou pospolití, nesetkal jsem se s žádnou negativní zkušeností. Je to prostě fajn, my si tam hezky koexistujeme v takové symbióze. Několika z nich dávám práci. Chodím tam do hospody, já se od nich nijak neizoluju. Mám to v Záblatí rád.

Teď trochu z jiného soudku. V rozhovoru pro časopis Forbes jste řekl, že chcete, aby si vás lidé spojovali s člověkem, který je provázel životem nejen na úrovni zábavy, ale i na úrovni nějakého pohledu na věc. Doslova jste řekl, že byste chtěl, aby si lidé nepamatovali, co bylo před rokem 2013, třeba Superstar. Docílil jste toho?
Tenkrát to bylo v době, kdy jsem měl velké plány, akorát že já jsem je ještě úplně nerealizoval. (smích) Lidé si mě sice už nepamatují podle toho, že jsem moderoval Superstar, ale já jim místo toho zatím nenabídnul nic jiného. Teď si všichni samozřejmě pamatují rádio, protože pořád běží, ale je fakt, že kdyby i to skončilo, tak to bude stejný model. Dělali jsme to dvacet let, je to pro určitou generaci, ale myslím si, že po pěti letech by si lidé také říkali: „No jo, on vlastně moderoval na Evropě 2.“ Takže je potřeba nabídnout místo toho něco jiného. Já nějaký plán mám, ale ještě není úplně konkrétní. Zajímavé třeba je, že v roce 2013 jsem nevěděl to, co vím teď. Napříkald věci, které se za poslední roky odehrály ve světě sociálních médií.

Třeba Instagram?
Instagram teprve začínal a já ho ani neměl. A teď se bavíme s Patrikem (Hezuckým, pozn. autora) o tom, že bychom mohli budovat normální vyslání, ale na Instagramu. Vznikají nové technologie, které naši práci posouvají zase na úplně jinou kategorii. Já si myslím, že za nějakých patnáct let je úplně možné, že nebude existovat televize. Vezměte si, že lidi se ještě v 80. letech scházeli za účelem poslechu hudby. Koupila se deska, lidé se sešli doma a poslouchali hudbu. Představte si to v dnešní době. To zmizelo. Teď lidi koukají na televizi. V budoucnu bude třeba jen v mobilu nebo skrz nějaký čip. Takové technologie už existují.

Nepřijde vám to trochu strašidelné?
Vůbec ne. Já vám řeknu jednu věc. Kdyby někdo popsal to, co se teď děje, lidem před desítkami let, tak oni vám řeknou, že v tom světě žít nechtějí, že je to děsivé. Já si myslím, že jsme se s tím prostě vyrovnali a stejně tak to bude fungovat i dál. Lidé se s tím vždycky nějak naučí žít. A tím se obloukem vracím k začátku. Jsou prostě obecné věci, které si lidé nikdy nenechají vzít. Třeba sedět na chatě, pod pergolou, na zahrádce, s pivem. Chodit jen tak lesem, trávou. To jsou věci, které jsou věčné, ať bude jakákoliv technologie. Tohle lidi budou milovat. Možná už takhle netrávíme tolik času jako generace před námi, ale my to zase máme podle mě víc fun.