Při okupaci mu sedmi ranami rozstříleli nohy, nevěřil realitě a prostrčil si prst kolenem

Dodnes si ono ráno přesně pamatuje. „Vstal jsem a věděl jsem, že se něco děje. Půjčil jsem si od bratra motorku a jel do centra města,“ vypráví Šída. Zde se od lidí dozvěděl, že přijela vojska. S dalšími kluky běžel na most u dnešní Krajské vědecké knihovny a na projíždějící tanky házeli dlažební kostky. „Chtěli jsme jim dát najevo, že tu nejsou vítáni,“ vzpomíná Liberečák.

Spoušť rozpoutala rajčata

Když jsem doběhl na radnici, viděl jsem, jak na náměstí najíždí vojenské vozidlo a za ním tanky a obrněné transportéry. „Nějací kluci si z blízkého stánku přinesli bedýnku s rajčaty a nenapadlo je nic lepšího, než je hodit po důstojnících v prvním voze. Voják následně vyndal ruku a začal střílet do vzduchu, asi aby je vylekal,“ popisuje Petr Šída.

Zároveň ale vojenské auto zastavilo, a protože mezi vozy byl malý rozestup, postupně se posrážela. Kvůli nárazu spadl do tanku právě vylézající voják. „Nemohl tušit, odkud pocházela střelba. Okamžitě tak vylezl a začal střílet po oknech a budovách,“ říká. Padající omítka prý připomínala chumelenici.

Stříleli na něj ze dvou metrů

Omítka dopadla na vojáky v dalším voze. Ti vstali a začali střílet. Celkem šest ran utrpěl i Petr Šída. „Vzdálenost mezi námi nebyla ani dva metry. Každopádně myslím, že neměli úmysl mě zabít. To by mířili na hruď a ne na nohy,“ komentuje Šída, kterému událost navždy připomínají jizvy na nohou.

Na pomoc mu přiběhli dva mladíci, kteří ho odnesli za tehdejší lešení liberecké radnice. Zde ho kvůli další střelbě zanechali. Tehdy chytl poslední náboj do nohy. Vzpomínky na tuto chvíli připomínají peklo. „Když jsem ležel na zemi, nedokázal jsem uvěřit, že se to opravdu děje. Stále jsem si říkal, že je to jen sen. A tehdy jsem udělal chybu. Prostrčil jsem si prst skrz koleno, abych zjistil, zda se to opravdu děje a tím si tam zanesl infekci,“ vypráví svědek srpnových událostí. Hrozila mu dokonce amputace nohy.

Dodnes si z této události uchoval kabelu a kalhoty, kterém měl tehdy na sobě. Jsou plné děr. Právě na zvuk praskající látky si vzpomíná Šída velmi dobře. „V tu chvíli jsem nevnímal žádnou ostrou bolest. Ale dodnes si vybavuji ten zvuk. Bylo to jako když trháte prostěradlo.“

Vedle Šídy ležel na zemi hoch s prostřelenou plící. „Na hrudi měl ruku a mezi prsty se mu dělaly bubliny a chrčel krev. Když přijela sanita, řekl jsem, že on potřebuje pomoc víc.“ Po převozu do nemocnice uviděl Petr Šída tělo zahalené dekou. Pod ní byl právě tento chlapec Jindřich Kuliš, cestu bohužel nepřežil. Za tento čin byl oceněn pamětní medailí města Liberce.

Z osudného dne si nese doživotní následky

Několik týdnů měl Šída po incidentu navíc zavázané oči. Jak vojáci stříleli do země, kousky kamenů se odrážely a lítaly všude okolo. „Dodnes špatně vidím na levé oko, protože mám poškrábanou rohovku.“ Navíc až po letech Šída prozradil, že po incidentu ztratil část paměti. Dodnes se mu občas vybaví zapomenutá vzpomínka z doby před 21. srpnem.

Do nemocnice přijel v plném vědomí a bolest ani nevnímal. „V tu chvíli člověk ani nepřemýšlí, zda umře nebo ne. Prostě to tak nějak přijímá,“ vysvětluje své pocity. V nemocnici strávil více než rok. Doktoři mu kosti v nohách skládali jako korálky na šňůrku.

Při úplňku trpěl nesmírnými bolestmi. Ačkoli byl před postřelením sportovcem, rozhodl se bolesti přetrpět cigaretami. Těch tehdy vykouřil 57 za noc a ráno mu bylo velmi zle. Bratr Josef, který celý život Petrovi pomáhá, mu tehdy koupil fajfku a tato záliba mu zůstala dodnes.

Po propuštění z nemocnice začal Petr Šída navzdory svým zraněním pracovat a dokonce se oženil ještě v době, kdy nebylo jasné, zda někdy bude chodit.