Trénoval Bauera nebo Kožíška, vrátil se k mládeži. Reprezentace je kolotoč, říká Zbyněk Valoušek

Jak se stane, že se kluk z Liberce stane v poměrně mladém věku trenérem lyžařské reprezentace?
Podílí se na tom řada okolností. Prošel jsem si reprezentačními výběry od mládeže jako závodník a tam jsem se potkal s Mírou Petráskem nebo Vencou Korunkou, kteří mě trénovali a znali jako člověka. Někdy ve třiadvaceti jsem s vrcholovým lyžováním skončil a začal trenérství a pedagogiku studovat. V Liberci tělák, zemák, a v Olomouci trenérství.

Takže jsi dělal dvě vejšky najednou?
Jo, tu Olomouc jsem dělal dálkově. Ale šlo to.

První velká akce - MS ve Val di Fiemme a fotka s Petrou Novákovou

Dobře, jak to bylo dál?
Když jsem dodělal školy, začal jsem v Liberci v roce 2010 trénovat u mládeže. A po dvou letech mě oslovil lyžařský svaz, že tady to trénování nedělám úplně blbě a že tu lyžování zaznamenalo pozitivní změny. A tak jsem se stal asistentem Míry Petráska u reprezentace mužů.

Jaká byla tvoje první velká akce?
Bylo to v roce 2013 mistrovství světa ve Val di Fiemme. Z mého pohledu to dopadlo celkem dobře. Pod sebou jsem měl Dušana Kožíška, který tam jel týmový sprint a jel ho dobře. Po úspěšných letech, kdy byl Lukáš Bauer v absolutní špičce, ale přeci jen přišel menší útlum.

Pamatuješ si ještě na pocity, které si na první velké akci zažíval?
Vlastně si z celé sezóny pamatuju, že jsem byl hodně nervózní. Začalo to už před Tour de ski, což je první vrchol sezóny a já se bál, abych neonemocněl a nenakazil kluky. Všichni jsou tam našponovaní, těší se na závody a ty vidíš, že tam nesmíš nic přitáhnout. Postupem času se to zlepšilo, člověk se pak naučí, na co si dát pozor. Tohle si ale vybavuju pořád.

Šrumec od rána do večera

A to samotné mistrovství?
Člověka, který je tam poprvé, překvapí, jaký je to šrumec od rána do večera. Trenéři, servis, všichni se podílí na přípravě lyží, pak probíhá závod, kdy se musíš věnovat závodníkům. Na trati se měří mezičasy, zajišťují se náhradní hole, prostě celkový servis. A pak se hned jede příprava na další závod. Pak se vrátíš večer domu, kde probíhají regenerace. Je to celodenní zápřah a kdo to nezažil, dost ho to může zaskočit.

Jak tě vlastně brali samotní závodníci, trénoval si hvězdy jako je Lukáš Bauer.
Určitě tam nějakým způsobem fungoval kamarádský vztah, protože s většinou kluků jsem ještě závodil. Ale byli lepší, a tak jsem je začal trénovat (smích). Nejdřív jsem ale na spolupráci dostal Dušana Kožíška a Evu Vrabcovou, protože v té době byla jediná žena. A tak trénovala s námi. Míra Petrásek byl hlavní trenér a měl pod sebou většinu včetně Lukáše Bauera nebo Martina Jakše.. Na dva roky pod Mírou Petráskem osobně hodně vzpomínám. Dost mi to dalo.

Byl jsi na dvou olympiádách. Jak si je prožíval?
Vlastně ani nevím, jestli jsem se těšil. Hodně závodníků říká, jak se na olympiádu těší, pro mě to ale byla práce, zodpovědnost a stres, aby se všechno zajistilo a nic nechybělo. Před olympiádou je navíc závěrečná příprava, myslíš na to, aby závoďáci byli zdraví. Je to celkem stres. A na olympiádě je to také spousta práce. Takže jsem třeba ani jednou nestihl hokej, v Soči jsem viděl jen kousek biatlonu. Jeden z nejhezčích zážitků byl, když jsem v Soči jeden den zajel na sjezdovky, kde jsem potkal skikrosaře Tomáše Krause.

Olympiáda v Soči 2014. Eva Vrabcová tam zajela páté místo.

Jak fungují vztahy v lyžařském kolektivu? Hodně se řeší biatlon a Gabriela Koukalová.
Takhle, lyžaři jsou taky lidi, vztahy tam fungují stejně, jako v každém jiném kolektivu. Sportovci jsou zkrátka víc vidět a řeší se každá kauza. Ale lyžaři musí být dobrá parta. Tráví spolu opravdu obrovské množství času. Například při finálním soustředění před začátkem světového poháru jsou závodníci měsíc spolu za polárním kruhem. Už to jasně říká, že to jsou lidi, kteří spolu dobře vychází, ale samozřejmě jsou tam různé osobnosti.

Trochu si nakousl, že lyžaři jsou velkou část roku pryč. Jak jsi to snášel?
Tohle je opravdu hodně náročné. Od května do konce března je člověk skoro pořád pryč. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se nakonec rozhodl u reprezentace skončit. Časově je to velmi náročné, protože i když přijedu ze soustředění domů, tak tady nemám padla. Ideální by samozřejmě bylo vzít děti na čtyři dny a být s nimi, tak to ale není.

Rodina má tedy radost, že jsi doma?
Určitě, ale to mám vlastně i já. V tom kolotoči reprezentace jsem byl šest let. V tu chvíli si to ani neuvědomuješ, ale bral jsem to, jak to bylo. Jenže ti nedochází, co všechno ti utíká doma. Teď to vnímám všechno už trochu jinak.

Spolupráce s trenérem z Finska

Lyžaři si před olympiádou vzali trenéra z Finska. Jak se ti s ním spolupracovalo?
Ta spolupráce nebyla úplně jednoduchá. První problém byl jazyk. I když jsme se samozřejmě domluvili, tak co vám v mateřském jazyce trvá chvíli, tak tady to bylo složitější. Ale myslím, že si to nakonec sedlo. Pokud jde o pracovní část, museli jsme si toho dost vyříkat, ale taky to nakonec fungovalo. Jeho tréninková filosofie ale byla jiná. Někomu to sedlo více, někomu méně. V některých metodách jsme si ale moc neporozuměli a já se pak i s ohledem na rodinu rozhodl skončit.

Vrátil ses do Liberce, trénuješ mládež. Jaký je rozdíl mezi trénováním reprezentace a teď dětí?
Je zajímavé se po šesti letech vrátit k mládežníkům. Myslel jsem, že jsem nabyl vědomosti, ale přesto si k nim znovu hledám cestu. Dítě zkrátka není malý dospělý, jak se ostatně dozvíte na první přednášce ve škole (úsměv). Objevuji tak, jak to znovu správně dělat. Vnímal jsem ale i očekávání na sebe, jakože přišel reprezentační trenér. Práci u reprezentace ale můžu využít zase jinak, ta zkušenost mi otevírá dveře, které by jinak zůstaly zavřené, mám kontakty na špičkové odborníky.

Hodně se v poslední době řeší, že se českým sportovcům nedaří a že chyba je už u dětí. Jaký na to máš názor?
Obecný problém je, že děti nemají dost přirozené pohybové aktivity. Mně je 34 a na trénink jsem chodil pěšky, nebo jezdil na kole. Dneska to není. Hodně lidí řekne, že jsou děti línější, ale to si nemyslím. Rodiče se kvůli dopravě spíš bojí pustit dítě samotné nebo jim pomáhají, aby to stihli ze školy, kde se dnes končí dost pozdě. Děti se tak méně přirozeně hýbou mimo tréninky. Na to se musí zareagovat tak, aby rodiče s dětmi chodily na výlety, nebo ve chvíli, kdy to děti zvládnou, aby na tréninky chodily samy. Říká se, že víc času tráví u počítačů a že si tolik nehrají venku. Asi to tak nějak platí, ale tady je to hodně o tom co nabídneme dětem ve volném čase za aktivity.

Zpět u mládeže v Liberci.

Jsi zpátky v Liberci. Jaké jsou v klubu podmínky na lyžování?
Trénujeme děti od šesti let do dospělých. Naším cílem je vychovat reprezentanty. Podmínky se nám daří zlepšovat. Hodně trénujeme na Lesním koupališti a ve Vesci. V zimě ale musíme jezdit do Bedřichova, kde je to hodně závislé na rodičích a dopravě. Na jednu stranu je to ale i výhoda, protože rodiče jsou do toho více zapojeni.

Proč by vlastně mělo dítě začít s lyžováním?
Obecně je běh a běh na lyžích jedním ze základních pohybů, který se dá dělat celý život. Lyžařská příprava je hodně všestranná, součástí je kolo i plavání. Dětí ale teď máme hodně, je to na hraně našich kapacit. Naši trenéři jsou dobrovolníci, kteří to dělají po práci a patří jim velký dík. Snažíme se vymyslet, jak kapacity rozšířit, ale je to náročné. Ve chvíli, kdy všechna družstva najedou do Vesce, tak jsem na jednu stranu nadšený, kolik tam je dětí, na druhou stranu ale už je to opravdu přeplněné. Pokud ale někdo má zájem to zkusit, přijďte 13. října na přespolní běh, který pořádáme ve Vesci.

Takže Liberec je lyžařské město?
Určitě a jsme za to rádi.

Co nějací talenti, které budeme za pár let sledovat na olympiádě?
Určitě jich tam pár je, velmi dobře si ve výkonnostních testech vedla třeba Eliška Šibravová. Ale další bych raději nejmenoval, aby jim to nestouplo příliš do hlavy. Navíc do reprezentace a na případnou olympiádu je to ještě hodně dlouhá cesta.