Jen velmi těžko dokážeme chápat, co se v hlavě lidí s poruchou příjmu potravy odehrává, a co je dohání k tomu, aby nechali své tělo vyhladovět. S anorexií se potýkala před pár lety i tehdy čtrnáctiletá Terezka Pencová. Ona svůj boj s nemocí, která často končí i smrtí, vyhrála a byla ochotná redakci Liberecké Drbny vyprávět svůj příběh.
Jak u tebe nemoc začala?
Vše začalo před čtyřmi roky na jaře. V té době jsem řešila svou postavu a chtěla zhubnout. Stále dokola jsem si to říkala, začala jsem hodně cvičit a postupně přestávala jíst. Nejprve jsem vyřadila sladkosti a nezdravé potraviny a neustále jsem si zmenšovala porce.
Víš, co bylo tím hlavním spouštěčem?
Jednou jsem se zeptala svého táty, zda si myslí, že jsem tlustá. On mi tehdy odpověděl, že je pravda, že když jsem dřív lezla po skalách, měla jsem menší zadek. A tím se to podle mého všechno nastartovalo. V té době se zároveň naši rozcházeli a mnoho lidí si tak myslí, že to způsobilo právě toto, já to tak ale necítím.
Co pro představu tvořilo tvůj denní jídelníček během nemoci?
Nejdříve jsem snídala trochu vloček s mlékem, později už jsem jen vypláchla misku od mléka, aby to vypadalo, že jsem jedla. K obědu jsem snědla trochu těstovin, nebo jen zeleninu, k večeři jsem měla například jeden knäckebrot s pomazánkovým máslem. Postupně jsem skončila až na jediném ovoci za celý den.
Velmi často propadají lidé s anorexií počítání kalorií, je to i tvůj případ?
Ano. Neustále jsem počítala kalorie a vážila jídlo. Postupně jsem nosila v hlavě tabulky a měla odhad, co kolik kalorií má. Dokonce i polévku jsem si odlévala do odměrky. Bylo to náročné a velmi stresující.
Pociťovala jsi nějaké problémy na svém těle?
Samozřejmě jsem všem tvrdila, že jsem děsně v pohodě. Ale měla jsem problém ve škole i vyjít schody. Motala se mi hlava, neustále jsem byla unavená, nedokázala jsem se na nic soustředit. Problémy jsem měla i s vlasy. Sáhla jsem si na hlavu a v ruce mi zůstal chomáč vlasů. Neustále se mi lámaly nehty, měla jsem suchou kůži a každá odřenina se mi léčila neskutečně dlouho. Dodnes mi naštěstí přetrvaly jen problémy s kluoby, ve kterých mi hodně praská a křupe.
S cvičením a ubíráním si asi rychle ztrácela váhu, že?
To ano, během přibližně měsíce a půl jsem zhubla patnáct kilo. Rodiče mě tak na začátku června odvezli na dětskou psychiatrii do Liberce. Jenže tam to bylo ještě horší, dělala jsem scény a stále hubla. A protože na léto toto zařízení zavírají, musela jsem odjet do Motolu, kde byly podmínky ještě náročnější. Tam jsem spadla na svou nejnižší váhovou hranici 49 kilogramů.
Jaké scény jsi dělala?
Když mi nutili jídlo, brečela jsem, byla ještě více zatvrzelá a odmítala jíst. Každé jídlo jsem dělila na miniaturní kousíčky a jedla neskutečně pomalu.
Jak ses v té době cítila?
Je těžké to popsat. Byla jsem hrozně nešťastná. Nesnášela jsem se a zašlo to tak daleko, že jsem se začala sebepoškozovat. Chvíli jsem přemýšlela i o smrti. Člověk neustále myslí jen na jídlo a na to, jak vypadá a nechce sám se sebou žít.
Zažila jsi typický nutkavý pocit pořád se hýbat?
Ano, v Liberci, když jsem například musela sedět u stolu, neustále jsem hýbala nohama, šlapala jsem na místě, jen abych zabránila přibírání. V Praze byla sice přísnější pravidla a kamerový systém, ale přesto jsme tajně s ostatními holkami cvičily, kde se jen dalo. Například do sprchy jsme chodily ve dvojicích a zatím co se jedna myla, druhá dělala dřepy a kliky.
Došlo i na podvádění při jídle?
Ano, ačkoli mi to dnes přijde absurdní, snažily jsme se v Motole se stejně nemocnými dívkami jakkoli obelstít sestry. Dostávaly jsme například taková ta máslíčka v plastových krabičkách a vždy se snažily rozpatlat ho co nejvíce do krajů, abychom ho nemusely sníst celé. To samé jsme samozřejmě dělaly s jogurty, polívkou i jakoukoli omáčkou, kterou jsme vždy rozetřely po celém talíři.
Když ses vrátila po třech měsících domů, byla jsi vyléčená?
Sice jsem se tak nějak snažila jíst, ale samozřejmě jsem okamžitě začala cvičit a vybírala si jen zdravou stravu, v hlavě jsem to pořád srovnané neměla. A proto jsem začala pomalu opět hubnout. Zase jsem přestávala jíst a ve škole vyhazovat jídlo. Skončila jsem tehdy v jablonecké nemocnici, a to jen proto, že v Motole bylo plno. V Jablonci jsem zase trochu přibrala, a proto mě někdy koncem podzimu propustili domů.
Kdy se to v tobě tedy zlomilo?
Bylo to o Vánocích. Ani nevím jak, ale najednou na mě dolehla atmosféra a já snědla deset kousků cukroví. Navíc ke snídani! Šla jsem se pochlubit tátovi, měla jsem ze sebe neskutečnou radost a po dlouhé době jsem se cítila šťastná. Jenže táta jen řekl, že tam mám celý talíř cukroví, co můžu sníst. V tu chvíli se mi chtělo brečet, měla jsem pocit, že to nedokáže ocenit. Každopádně během několika dnů jsem nabrala pár kilo, to mě vyděsilo a zase jsem jídlo omezila, a tak jsem pořád kolísala.
Jak se to tedy poté srovnalo?
Chtěla jsem začít chodit s mamkou na jógu, ale ta mi dala váhový limit. Toho jsem dosáhla, začala chodit na jógu, poté jsem chtěla chodit do fitka, opět jsem musela pár kilo přibrat. A najednou to šlo samo. Měla jsem radost, že mám opět energii.
Jeden čas ses věnovala i bikini fitness, k tomu ses dostala jak?
Po té nemoci jsem měla jasno, že chci přibrat, ale samozřejmě svaly, nikoli tuky. A na instagramu jsem viděla ženy, které se věnují bikiny fitness. Říkala jsem si, že chci být jako ony, protože nejsou vyhublé, ale mají na sobě jen svaly. Pak jsem si našla trenéra, který mě připravoval na soutěže. Ale bylo to hodně náročné. Hodně jsem přibrala, poté jsem zhubla na soutěžní váhu, pak jsem zase rychle přibírala. Z toho období mi zůstaly strie, navíc jsem opět musela řešit každé deko. Uvědomila jsem si, že mi to za to nestojí. Samotná soutěž mi nepřinesla takové štěstí, aby to vše ostatní vykompenzovalo.
Vážíš se ještě?
Ne, vůbec. Samozřejmě dbám na svůj vzhled, ale už se nezabývám kily.
Je něco, co jsi anorexií získala?
Stoprocentně jsem z určitého pohledu ráda, že jsem si tím prošla. Díky tomu si dokáži vážit svobody, volného času nebo přátel, což si mnoho lidí neuvědomuje, berou vše jako samozřejmost. Navíc jsem měla štěstí, že jsem se z toho dostala relativně brzy.
Když jsi byla hubená, byla jsi se sebou spokojená?
Ne, nebyla. Ač jsem podle některých lidí vypadala tehdy lépe než dnes, jsem nyní spokojená. Mohu dělat, co chci. Nyní se mám opravdu ráda a vím, že bych se měla ráda i s deseti kilo více či méně. Ale cíleně nějak radikálně hubnout už určitě nechci. Myslím, že člověk by se měl přijmout takový, jaký je. Já se rozhodla, že už nebudu dělat nic kvůli ostatním, nebudu se trápit, jestli se někomu líbím nebo ne. Užívám si běžných věcí, a to za to stojí.
Vzkázala bys něco lidem, kteří se s poruchou příjmu potravy potýkají?
Ráda bych jim řekla, aby si uvědomili, že jediný, s kým budou muset vždy žít, jsou oni sami. Ať si nehuntují své tělo a zamyslí se na tím, že jistě mají pro koho žít, ať už se jedná o rodinu, přátele nebo třeba oblíbené zvíře.
Foto Archiv Terezy Pencové
