pátek 22. listopadu 2019 Cecílie

Jak sníh komplikuje pohyb zrakově postiženým? A dokážou si vůbec užívat zimní radovánky?

Vánice, neexistující chodníky a náledí. To s sebou běžně přináší zimní období. Jak se ale v podobném počasí pohybují a orientují lidé slabozrací nebo nevidomí? Podle ředitelky libereckého Tyflocentra Anny Burianové se zvládají poprat s každou nástrahou a zimu si dokonce užívat. Není to však pravidlem.

Představte si, že v zimě vyrazíte ven. Kvůli náledí sledujete pečlivě každý krok, vyhýbáte se zamrzlým loužím, uskakujete před projíždějícími auty, a teď to zkuste se zavázanýma očima. A přesto lidé se zrakovým postižením musí fungovat i v tak obtížných podmínkách.

Komplikuje sníh a námraza pohyb osobám se zrakovým postižením?
Samozřejmě takový povrch může být pro nevidomého člověka poměrně náročný. Díky slepecké holi umí poznat určité nerovnosti, jako jsou výmoly, okraj zdi nebo třeba obrubníky, ale jen těžko rozezná zamrzlý povrch. Někteří naši klienti využívají pomůcky v podobě nesmeků, ale není to samozřejmě řešení na všechno.

A jak je to u lidí slabozrakých?
Tito lidé vnímají skrze svou sítnici různě. Vnímají třeba jen určité stíny nebo jen některé barvy. Když je hodně sněhu nebo zuří vánice, označují takové situace často souhrnně jako „bílou tmu“. Ta ovšem nemusí nastat pouze v zimě, mnozí si na ni častěji stěžují  v létě za hodně slunných dnů. Takto mi například klientka popisovala, že když se chce dostat s košem ke kontejnerům, vyjde z domu, ujde několik metrů a podle barev je schopná popelnice najít na vzdálenost např. 10 m. Když ale panuje bílá tma, rozezná kontejnery až  ze vzdálenosti dvou kroků.

Pes dokáže upozornit na silnici i visící větve

V zimě často neexistují jasné hranice chodníků a prostředí ovlivňují i sněhové mantinely, jak to zrakově postižení zvládají?
To samozřejmě je problém. Co se týká starších klientů, tak ti samozřejmě v takové době omezují svůj pohyb venku a snaží se řešit pouze nezbytnosti. Pokud někam musí,  žádají si zpravidla o doprovod,  a to buď v naší organizaci, nebo u někoho blízkého.  Mezi zrakově postiženými je ale i mnoho mladých lidí, kteří se  vzhledem k aktivnějšímu životu venku pohybovat potřebují.   Pro mnohé z nich je vítaným pomocníkem speciálně vycvičený pes. Ten   svému pánovi hlásí různé překážky a v mnoha případech tak dokáže svého majitele uchránit od nepříjemného klopýtnutí nebo střetu s překážkou, která nemusí být přímo na zemi.

Když se člověk v zimě zachumlá do šály, čepice a kapuce, kolikrát téměř nic neslyší. Ovlivňuje to nějak vaše klienty?
Popravdě jsem si nevšimla, že by lidé se zrakovým postižením nenosili čepici. Podle mého, když se venku pohybují, vyhodnocují různé situace na základě více aspektů. Nefunguje to ve stylu „Když nevidím, tak jen poslouchám.“

Nevyhýbají se ani zimním sportům, dokonce mají mezi s sebou i mistry

I nevidomí a slabozrací lidé mají možnost sportovat. Často je lidé potkávají třeba na běžeckých závodech, věnují se tito lidé sportování i v zimě?
Určitě ano. Dokáží si skvěle užívat například běžecké lyžování, kdy je doprovází trasér. Mezi naše klientky patří i nevidomá slečna, která byla svého času mistryní ČR ve sjezdovém lyžování. Ačkoli si to my umíme jen stěží představit, ona se pustí ze svahu a skrze sluchátka se nechá navigovat. Musí to být neskutečný adrenalin. Osobně mám k podobným lidem velký respekt. Ačkoli to totiž vypadá, že mají mantinely a velká omezení, vždycky se najdou lidé, kteří tyto hranice bourají a posouvají, i když jich není mnoho.

Když budeme chtít nevidomému člověku pomoci, například ho převést přes silnici, jak to máme udělat správně?
Určitě je dobré oslovit dotyčného dostatečně brzy. Někdy si lidé myslí, že nevidomí mají extrémně zbystřené smysly a vytuší vše, co se kolem nich děje. I mně osobně se ale stalo, že jsem přišla ke klientovi až příliš blízko, promluvila jsem a on leknutím nadskočil. Poté co osobu oslovíme, měli bychom jí nabídnout rámě nebo ruku, nikdy bychom neměli člověka za sebou táhnout nebo ho naopak před sebou tlačit. Dobré je také upozornit na překážky jako jsou schody nebo obrubník.

Pokud takový člověk pomoc odmítne, neměli by si to lidé brát nijak osobně. Mnoho osob se zrakovým postižením je velmi samostatných a jsou zvyklí se pohybovat samy. To ale neznamená, že bychom neměli pomoc nabídnout, jistě je to potěší a velmi často docení, ačkoli nabídku třeba nevyužijí.

Foto ilustrační foto, zdroj: FEL ČVUT

Štítky rozhovor, nevidomí, zrakově postižení

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.