S Irenou jsem se potkala v Azylovém domě. Běžně žije na ulici, během zimy ale většinou stráví pár měsíců právě zde. Dlouho tu ale nikdy nevydrží. Jakmile se začne oteplovat, vyrazí ven a půl roku ji tady nepotkáte.
Usedám na židli v hodně skromně zařízeném pokojíku a proti mně na posteli sedí Irena. S nepatrným úsměvem těká očima po místnosti. Prý moc vyprávět neumí. Nevadí. O nic nejde, uklidňuju ji. Postupně ale odpadá ostych a Irena mi začíná líčit celý svůj životní příběh. Narodila se v Jablonci, kde také strávila celý život. Vyrůstala v klasické rodině. S oběma rodiči, bratrem a sestrou. „Jo, dětství bylo dobrý,“ říká.
Po základce šla na bižutérku a dlouhé roky pracovala v jedné firmě. Přestože se nikdy nevdala, má čtyři děti. „Jsem celej život svobodná. No a mám čtyři děti s třema tatínkama. Nejstaršímu klukovi je 23, ten už žije sám, holce je 17, tý třetí 10 a tý nejmladší 5,“ přiznává Irena. S prvním partnerem to prý nevyšlo, hlavě protože byl alkoholik.
A šťastný nebyl ani další vztah. „Tehdy jsem ho opustila kvůli dalšímu chlapovi. S tím mám tu nejmladší, ale on si pak našel jinou. Teď mě to mrzí, ale čas už nevrátíš no. Ale jinak jsem byla docela spokojená až na těch pár posledních let.“ Irena žila s otcem a po jeho smrti s matkou. Ta zemřela před pěti lety a právě poté se dostala Irena na ulici.
Po smrti matky zdědila Irena okolo půl milionu za byt. Jenže peníze jí dlouho nevydržely. „Prostě jsem měla ráda jednoho člověka, ten peníze prohrál v automatech, něco samozřejmě taky dal za taxíky, jídlo a tak,“ popisuje.
S dětmi ani sourozenci se Irena moc nevídá. Nejstarší syn má už svůj vlastní život, o dvě prostřední děti se stará Ireny sestra a nejmladší holčička je v pěstounské péči v Hrádku nad Nisou. Nedá mi to a musím se zeptat: ‚A to vám ani ta nejmladší holčička nechybí?‘ „Ale tak jako chybí, ale aspoň si s ní dopisuju. Odebírali mi ji, když jsem ji ještě kojila. Ale ségra už si ji vzít nemohla, už by to nezvládla. Ale vím, že se má dobře.“
Čtvrtek, 20. února 2020, 06:02
Při pohledu do tváře Blanky byste možná našli nějakou tu vrásku ale hlavně příjemný úsměv a laskavý pohled. Na ulici byste jen těžko tipli, že tato trojnásobná maminka a čtyřnásobná babička je vlastně bezdomovkyní žijící v azylovém domě.
Velkou roli v životě Ireny hraje i alkohol. Ten ji provází vlastně od dětství. Potají začala pít někde ve 12, od 15 občas i doma s rodiči. A postupně dokázala vypít opravdu hodně. „No já dycky byla hlavně pivařka. Teď už tolik nevypiju, ale když jsem byla mladá, to jsem za den zvládla i třicet piv.“ Právě kvůli alkoholu pak přišla o práci a nakonec tak skončila na ulici.
Na život venku si ale už zvykla. Žije pod mostem, na autobusáku nebo tak různě po parcích. „Já už s bejvalým přítelem občas přespávala venku. Na ulici jsem tak pomalu deset let ale těch pět fakt natvrdo. Mám venku takovou partu, se kterou jsem celý léto. Jen přes zimu jsme někteří tady v azyláku a někdo zůstává venku. Já jsem teď tady hlavně kvůli tomu, že musím dělat prospěšné práce a to bych z ulice nezvládla. Koupila jsem totiž alkohol nezletilým, tak se prostě občas na víno vydělává,“ vypráví.
Po běžném životě nijak zvlášť netouží a nikdy nezvažovala ani podstoupení léčby závislosti na alkoholu. „Ne, takhle mi to vyhovuje,“ přikyvuje a dodává: „Bude mi skoro padesát, teď mi přece nebude nikdo říkat, kdy mám přestat pít.“
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
