Co spojuje včely, architekturu a Liberec? Ne, nevyroste tu budova podobná novozélandskému parlamentu přezdívaná Beehive. Pod tímto názvem (v překladu včelí úl) ale vytvořil student Fakulty umění a architektury TUL Eduard Seibert jedinečné svítidlo. Velkou část práce přitom odvedly včely.
Sousloví pilný jako včelička dokonale vystihuje projekt, s kterým přišel mladý ambiciózní student žijící v Liberci Eduard Seibert. Svítidlo, které vytvořil, není zajímavé jen vzhledem, ale zejména svým původem a materiálem. Celé je z včelího vosku.
Dnes už nikoho nepřekvapí svíčky všemožných tvarů z včelího vosku. Ale svítidlo, o které, na rozdíl od svíček, nepřijdete po prvním použití? To tu ještě nebylo. Do své práce chtěl Eduard původně promítnout vzhled plástve. „Vosk jako materiál se historicky používá k technice odlévání tzv. "na ztracený vosk". To je technika už z prehistorického období. Z vosku se vymodeluje objekt, který se zaformuje například hlínou, otvorem se do něj nalije horký kov a vosk se spálí. Výsledný kov má stejný tvar, jako měl vosk předtím,“ vysvětluje Seibert.
Svěřit takovou práci do rukou přírody a živým tvorům ale nebylo jen tak. Musel se vychytat čas, velikost i materiál. Do úlu vložil Eduard matrici, jejíž tvar udával od počátku finální podobu svítidla. Matrice byla tvořená z voskového plátu a slepená včelím voskem, který včelky přilákal.
Se znalostmi ohledně včel pomohl Eduardovi kamarád. „Spolupracuji s kamarádem včelařem. Nicméně včelaření mě nadchlo a letos si chci pořídit i vlastní. Doteď mě brzdilo to, že včelaření chce dost příprav a nějakou počáteční investici,“ komentuje Seibert. První svítidla pochází z okolí Mnichova Hradiště.
Během letošního roku chce Seibert vytvořit až stovku jedinečných svítidel. A na to už je potřeba opravdu početná včelí kolonie, spíš taková farma. „Mám předjednanou spolupráci s více včelaři. Určitě je potřeba větší množství úlů. Nicméně potřebné množství odpovídá asi tomu, co má jeden typický velkochovatel, který se včelařením živí,“ konstatuje autor s tím, že mezi včelaři o zas tak veliké číslo nejde.
„Oproti plastům má vosk jednu vlastnost, která je ve výsledku spíše výhodou. Tedy to, že biologické materiály nejsou věčné.“ Přestože přesná životnost zatím není jasná, mohlo by stínítko vydržet pět až deset let. Poté navíc nemusí skončit na klasické skládce ani ve spalovně. Vosková část se může nechat snadno rozložit na kompostu nebo ho sekundárně využít na tvorbu svíček. Elektroinstalace se pak může využít pro jiné svítidlo nebo nový voskový kousek. Do voskového svítidla je vhodné použít 2wattovou LED diodu s menším výdejem energie jako ochrana před zahřátím a roztáním vosku.
Nápad na svítidlo z vosku ale není u konce. Student TULky ho plánuje pod vlastní značkou Beehive dále rozvíjet. V plánu má vyzkoušet další barvu vosku i zcela jiný typ svítidla, které by bylo stropní a nezavěšené. „To by mělo uzavřít tuto produktovou řadu,“ říká Seibert.
Limitujícími faktory nejsou jen finanční náklady ale také malé rozměry dané křehkostí včelího díla. „Přestože šestiúhelníková prostorová geometrie je velice efektivní způsob konstrukce, tak stěna takové typické voštiny je v řádu desetin milimetru, a tedy i její konstrukční možnosti jsou významně omezené,“ sděluje autor a pokračuje: „Já bych rád implementoval ztužující superkonstrukční systém tak, aby v makro měřítku většina zatížení působila právě na něj. Důležité je, aby tento nosný systém podporoval charakteristickou estetiku včelích pláství a respektoval přirozené principy stavení včel. To bude právě předmětem dalšího vývoje a experimentů.“
Designové světlo by mohlo být k dostání za zhruba osm tisíc korun. Část zisku navíc chce Eduard Seibert věnovat chovatelům včel.
Foto Filip Gyore, Eduard Seibert
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
