Olympiáda je tu. Užijme si ji, ale jinak oslavujme především skutečně zdravý pohyb

V průběhu staletí si sport stále zachovává svou popularitu. Proč tak obdivujeme a oslavujeme vítěze? Co nás to na nich vlastně přitahuje? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Proč jsou tak lákavé právě limitní sportovní výkony? Může to souviset s lidskou animalitou? Pravděpodobně ano. Fascinuje nás samozřejmě tělesná zdatnost. Ale také jsme často okouzlení tělesným vzhledem s ní spojeným, ať si to přiznáváme nebo ne. Tělesná zdatnost a vzhled pro nás mají hluboce biologicky zakotvenou symboliku. Ty, kdo jsou zdatní, výkonní, na první pohled tak i vypadají, vnímáme jako atraktivní a úspěšné, a samozřejmě také sexuálně přitažlivé. Je to naprosto přirozené.

Vrcholový sportovec si bezpochyby zaslouží náš obdiv. Má silnou vůli, dokonalou disciplínu a dovede pro svůj cíl udělat vše. To může být pro řadu z nás fascinující a inspirativní. Profesionální sport je však také až děsivá řehole. Máte jasně daný cíl, pro který žijete – příští soutěž nebo závod. Máte jasně daný každodenní program, který krok za krokem plníte. Není lehké z tohoto režimu vystoupit. Když z něj vypadnete, může být váš život najednou plný nejistot.

Ve sportu jasně víte, zda jste odvedli dobrou práci – uspějete, nebo ne. Ovšem v běžném životě je to s cíli daleko komplikovanější. Plníme totiž řadu úkolů bez toho, aniž by někdo hodnotil, zda jsme to udělali dobře. Jenže pro lidskou psychiku je velmi důležité vědět, zda jsme byli v dané činnosti efektivní! Pamatujete na ten uspokojivý pocit, když jste si šli zaběhat a uběhli o kilometr víc než minule? Možná i proto může být život sportovce pro řadu z nás tak lákavý. Dáváme totiž víc energie těm činnostem, a máme k nim taky větší motivaci, u kterých máme jasnou a okamžitou zpětnou vazbu, zda jsme uspěli, zda jsme byli dobří, případně přímo nejlepší. A jsme zase zpět u lidské animality. Také se ale může stát, že neuspějete, i když jste odvedli dobrou práci v tréninku. A musíte se s tím vyrovnat. Všimněme si, že i to musejí sportovci umět. I za to, možná především za to, si zaslouží obdiv.

Obdivujme tedy sportovce. Obdivujme je, ale ne nerealistickým obdivem, jakým dospívající obdivuje slavného zpěváka. Užívejme si jejich výkonů, ať nám dělají radost. Berme je však jako výjimečně talentované osobnosti. Zejména nezažívejme pocity méněcennosti ve srovnání s jejich sportovními výkony! Klidně si sáhněme si do svědomí. Neměli jsme nikdy při sledování sportovního klání, byť i na malou chvíli, pocit, že bychom mohli a měli být v lepší kondici, a také méně vážit a sportovněji vypadat, a že bychom pro to měli udělat víc, než děláme? Pokud nás sportovci motivují tímhle směrem, k zamyšlení nad vlastní dobrou kondicí, pak je to v pořádku.

Kdybychom však vnímali pohyb výhradně z hlediska podávání výkonu, pokud možno špičkového, mohli bychom se snadno připravit o radost z něj, o benefity, které nám může přinést. Budeme se totiž hnát za cílem, kterého nikdy nemáme šanci dosáhnout. Můžeme přitom připomínat amatérské zpěváky z „hvězdné pěchoty“ v soutěži SuperStar. A my, kdo jsme prošli školní tělesnou výchovou v osmdesátých letech minulého století, kdy byly tabulky s časy a mírami často jedinými kritérii dobré známku na vysvědčení, rozhodovaly tedy o úspěšnosti, či neúspěšnosti, o tom víme ještě daleko víc než dnešní děti.

Měli by pro nás tedy vrcholoví sportovci být nejvyšší motivací, abychom i my sami více sportovali, více se snažili, měli silnější vůli, a tak mohli (pravděpodobně) dosáhnout také takových úspěchů? To právě může být to zavádějící. Ne všichni máme takový pohybový talent jako oni. Ne všichni máme takovou tělesnou vitalitu. A pokud bychom trénovali jako oni, nebyli bychom zdravější. Naopak. Našemu zdraví by to mohlo spíš uškodit. Dokonce i vrcholovým sportovcům jejich náročný trénink často škodí, rychleji se jim „opotřebí“ pohybový systém, přetížené jsou i jejich další orgánové systémy.

A navíc mají také často vlivem stresu i přetíženou psychiku. A to vůbec není nepodstatný fakt! V posledních letech nejsou výjimečné případy, kdy se u sportovců s nejvyšší sportovní výkonností zároveň vyskytují psychické poruchy, včetně sebevražedných pokusů. Jejich každodenní režim je náročný, časté cestování, neuspokojivé mezilidské vztahy, strach o to, aby neselhalo jejich zdraví, na kterém závisí výkon, nejistá profesní budoucnost, to vše najednou zvládají jen ti psychicky nejodolnější. Mnozí k tomu potřebují pomoc zkušených odborníků a řídké nejsou ani případy, kdy to zvládnout nedokážou.

Téměř denně se setkávám s frází, že pohyb je základní lidskou potřebou. Nabízí se otázka, jestli je pohyb skutečně potřebou. Není, zejména v poslední době, spíš projevem sebevyjádření, cestou k němu? Otázka potřeby pohybu je diskutabilní, i pokud jde o jeho množství. Pohybový režim, který by byl přínosný pro naše zdraví i psychiku, je také velmi individuální. Co může být pro někoho málo, může zdraví druhého přímo ohrozit. Stačí se podívat na amatérské maratonské běžce.

Informací o prospěšnosti pohybu máme tedy od dětství hodně, ale často v nebezpečně zjednodušené podobě – ve smyslu čím víc, tím líp. K tomu se přidává nabídka fitness průmyslu slibující díky cvičení ve fitness centrech dokonale přitažlivá těla. Tak podle mých zkušeností vnímají prospěšnost pohybu především dnešní děti a mladí lidé – jako výzvu vedoucí ke změně vzhledu. Výsledkem je řada jedinců obsedantně cvičících a sportujících, s přetíženým pohybovým aparátem a dalšími zdravotními problémy. A často také bohužel s poruchami příjmu potravy. Ty dnes mají jinou podobu než dříve, v jistém smyslu nebezpečnější. To, co může na první pohled vypadat jako zdravé stravování, může být ve skutečnosti spojeno s projevy psychopatologie.

Všechno, co zmiňuji, ale rozhodně není výzvou, aby se člověk přestal hýbat! Vhodně zvolený pohybový režim by ovšem měl rozvíjet tělesnou zdatnost. Odborníci ji nazývají zdravotně orientovanou zdatností. Je významná pro zdraví srdce cév, pohybového systému apod. a nemusí být nutně spojena s maximálním sportovním výkonem. Takový pohyb by nám měl také přinášet radost, pomáhat nám odreagovat stres a cítit se dobře ve vlastním těle. Neměl by pro nás být nepřítelem, kterého chceme přemoct. Neměli bychom být pronásledováni pocity viny, že jsme například neběželi určitou rychlostí. Pohyb by pro nás neměl být zdrojem dalšího stresu.

Připadá vám to banální? Samozřejmě že je, ale realizace těchto doporučení v praxi není pro řadu z nás snadná. Jde mimo jiné o proces hledání a respektování vlastních možností a hranic. A ti, kterým se to podařilo, dosáhli cenného vítězství, i když třeba zrovna ne olympijského...