neděle 24. října 2021 Nina

Někdy je eutanázie jediné řešení. Každému koni ale dám šanci, říká zakladatelka domova důchodců

Nejlépe se vždy cítila se zvířaty. A už jako malá holka by zachránila nejraději každého koně. Za více než dvacet let pomohla desítkám koní a spoustu z nich viděla i umírat. Smrt je totiž smutnou ale nedílnou součástí Rolinky koňského domova důchodců, který v Křižanech provozuje rodačka z Liberce Zuzana Poláková. Ta se v současné době stará nejen o koně, ale třeba také o kočky, pumu, mývala nebo lišku.

„Zvíře je zvíře, to vás neobelže.“

Kde se vzala myšlenka na domov důchodců pro koně? Měla jste je ráda od malička?
Původně jsem byla blázen do psů a už od nějakých osmi venčila pejsky v útulku. Pak ale umístili moji oblíbenou fenku, kterou naši samozřejmě nechtěli, a něco se ve mně kouslo. A začala jsem se více zajímat o koně. jsem díky tátovi trávila mnoho času na vesnici a a trávila jsem raději čas se zvířaty než s nějakou partou. To mám do teď. Ne že bych lidi neměla ráda... Ale zvíře je zvíře. To vás neobelže.

Kdy jste získala svého prvního koně?
V patnácti. Samozřejmě díky rodičům a klasicky šlo o koně ustájeného v komerční stáji. Už tehdy se vždycky objevil nějaký kůň, kterému jsem musela nutně pomoci, ale neměla jsem na to prostředky ani zázemí. Vše začalo s kobylkou Rolinkou, kterou mi prodali a já ji objevila, když měla jít na jatka.

Celý příběh kobylky Rolinky, po níž je koňský domov důchodců pojmenován, najdete na webu spolku.

A pak už to frčelo. Jen kůň, druhý, třetí... Tehdy jsem je měla ještě ve stáji u rodičů na zahradě a přilehlých pronajatých pozemcích. Mamka byla v pohodě, ale před tátou jsem každého nového koně musela tajit. Jak už stál na zahradě, tak to bylo v pohodě, ale provést ho kolem baráku jsem ho musela vpokaždé na "tajňačku".

Jste původně z Liberce. Jak jste se dostala přes kopec do Křižan?
Než naši postavili dům v Šimonovicích, roky jsem vyrůstala v paneláku. Po nějaké době jsem začala hledat větší prostory a tohle místo jsem objevila, když jsem na své kobyle objížděla hranice ještědského parku.

„Lidi, co se chtějí koně zbavit, nezajímá, kam půjde.“

Jak se k vám koně dostávají?
Nejčastěji tak, že lidé prostě už koně nechtějí, protože kulhá, je starý, má nějaké obtíže a už na něm nemohou jezdit, dostanou se do tíživé finanční situace, a podobně.... Paradoxně je naprosté většině lidí jedno, kam ten kůň půjde. Dostávají se k nám i ovce, kozy, krávy i prasata odebrané KVS pro týrání. Mnohá zvířata ze špatných podmínek i vykupujeme.

Na otázku, o kolik zvířat aktuálně v domově důchodců pečují, začala Zuzana Poláková otáčet hlavou a v hlavě sumírovala počty. Koní mají nyní čtrnáct, koček kolem čtyřiceti, přes dvacet krav a najdou se tu i další zvířata.

Jakou máte kapacitu?
Podle norem poměrně velkou. Nejvíce jsme tu měli 57 koní, ale standardně jich tu měli kolem třiceti. Teď se již snažíme držet počet koní pod 20. Kromě toho tu jsou ale krávy, drůbež, kozy, kočky... Já jsem se v těch hospodářských zvířatech našla. Přestože pořídit si krávy, o kterých jsem nevěděla vůbec nic, teda nebylo vůbec snadné.

Proč jste se pustila ještě do krav?
Aby tuhle charitu také něco uživilo. Nemám moc ráda spolky, které furt jen žádají o peníze. To raději prosím o peníze pro někoho dalšího, kdo potřebuje pomoci. Ale já si nikdy nevezmu zvíře, pokud nevím, že ho uživím. Pomoc je hezká, ale kvalita je pro mě důležitější. Je spousta případů, kdy to lidé přestanou zvládat, a to je cesta do hrobu pro všechna jejich zvířata.

O všechna zvířata se stará Zuzana sama za pomoci své jedenáctileté dcery Elišky, i ta je prý velkou pomocnicí. Obča pomáhá i maminka Zuzky, která přesto nedokázala během rozhovoru vyčíslit, kolik hodin denně pracuje. Někdy totiž i několik dní nespí.

Máte problém zvíře odmítnout, když nemáte místo nebo dostatek prostředků?
Samozřejmě. Na začátku covidu přišlo mnoho lidí o práci a tehdy jsem musela odmítat. Sama jsem nevěděla, jak na tom budeme.

„Kolikrát přijelo zvíře, které jsme museli utratit.“

Najdou se i lidé, co vás vydírají tím, že pokud si zvíře nevezmete, pošlou ho na jatka?
No jistě, jsou takoví lidé. Takovým říkám, ať je tam pošlou. Pokud je kůň ve stavu, kdy mu i volný pohyb na pastvě dělá problém a není řešitelný, je daleko lepší, aby se nechal uspat, než ho dále trápit. Kolikrát se stalo, že přijelo zvíře, které jsme tady museli utratit.

„Aranka byla samá kost a v čelisti měla díru plnou hnisu.“

Mohla byste přiblížit příběh některého z vašich koní?
Určitě... Tak třeba Aranka, krásná kobylka haflinga. Původně jsem se na ni jela podívat s tím, že bych si ji chtěla vzít pro sebe, ale našla jsem místo zdravého koně jen kosti. V čelisti měla díru, ze které jí vytékal hnis. Dříve hodně využívaná kobyla v turistické stáji měla řadu problémů, které dlouho nikdo neřešil. Nemohla jsem ji tam nechat. 

Postupně jsme ji tak začali dávat do kupy. Největší problém byla ta čelist. Aranka měla přerostlý zub, kterým si prokousala celou spodní čelist a udělala se jí píštěl. Měla také špatné ledviny, játra i povahu. Jakmile jsme jí ale ulevili od bolesti, změnila se. Nakonec jsme jí našli domov u báječných lidí, kteří už jednoho zachráněného koně mají.

Některým koním hledáte další domov. Nedělá vám problém koně dat do nového domova, když jste si je tak vypiplala?
Teď už ne. Je to těžké, ale pokud najdeme opravdu skvělý domov, kde to cítím vnitřně a prostě mi to sedne, tak mám opravdu radost. Ne proto, že se zbavuji zvířete, ale že našlo skvělý domov a já mohu pomoci dalšímu.

A jak se vyrovnáváte s uspáním koní, když bojujete o jejich přežití?
Přeci jen jsme domov důchodců a většinou přijímáme koně staré a nemocné. A samozřejmě u řady z nich byla výrazně zanedbána péče. Přichází i koně, kteří mají třeba tří set kilovou podváhu a jsou ve "stavu kosti". Pokud mi někdo volá, že sem chce přivést koně a já už tuším, že to bude průser, tak se vždy ptám, zda stav konzultovali s veterinářem. Někdy je totiž i uspání lepší než další stres. 

Vždycky to ale zkusím. Každému koni dám šanci. Utratit se může vždycky. Samozřejmě jsou koně, kteří mě opravdu hodně zamrzí.

Kromě hospodářských zvířat pečujete o pumu, mývala, zebru, lišku a sovy. Jak se k vám tato zvířata dostala?
Kamarád provozoval zookoutek a přišel o prostory. Říkala jsem mu, že jsem až jeho poslední možností a takhle to dopadlo. Nesehnali totiž žádné jiné místo. Kdo by si to taky vzal. Já se vždycky nechám do něčeho takového navést. Už roky říkám, že bychom se měli přejmenovat (smích). Dokud ale můžeme, vždycky zvířatům pomůžeme.

Pokud vás příběh koňského domova důchodců Rolinka zaujal, můžete ho podpořit například adopcí koně na dálku, finančním i věcným darem nebo vlastní prací. V dovomě totiž uvítají i dobrovolníky, kteří by chtěli pomoci s každodenní péčí o zvířata. 

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Foto archiv Rolinka z.s.

Štítky Liberecký, Křižany, Rolinka, koně

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.