Minulej víkend jsme si řekli, že si uděláme výlet na nějaký pěkný místo, kde se můžou lidi projít a pséčci proběhnout. Nebo naopak, prostě jak kdo chce. Sestava výletníků byla následující. Kuba, se kterým píšu pro Drbnu, jeho čuba Samantha, moje Terka, naše štěněcí čuba Kambodža a já.

Mít štěně je super. Akorát si musíte odmyslet, že zpočátku vyměšuje výhradně doma, okusuje nábytek, žere trus ostatních psů a zvratky lidí z víkendu, krade kusy oblečení a tajně si je v pelíšku cupuje. Na ulici se pak roztomilé štěndo čas od času prostě zasekne a nechce jít dál, takže pak vypadáte jako tyran zvířat, když jste holt nuceni trochu škubnout vodítkem a ukázat, že se prostě dál půjde, protože se přece nestanete psím otrokem.

Ahoj, jsem Ivo Spisar a od tohoto roku píšu pro Drbnu. V redakci jsme se rozhodli, že zkusíme spustit blog o životě štěněte, se kterým asi měsíc žiju. Říkali jsme si, že prima název blogu by byl „Něco něco čili život štěněte,“ ale to už tady bylo. Napsal to tehdá nějakej Karel, takže jsme se rozhodli pojmenovat to Zápesník. Budeme se snažit to vydávat pravidelně, ale když nebude co psát, nebudeme tlačit na pilu. V dnešním prvním díle vám teda povím, jak jsem se ke svému štěněti vůbec dostal.

„Poradíte, kam s tříletým dítětem za zábavou?“ zaznamenala jsem nedávno dotaz maminky na sociální síti. Od některých uživatelů následovně schytala takovou slovní sprchu, že pokud byla slabší povahy, nedivila bych se, kdyby doteď bulela schoulená v temném koutku v pozici plodu.

My Češi máme dokonalý smysl pro humor. Mnohdy je ironický, místy sarkastický a k naturalismu také nemá úplně daleko. Jinak si nedokážu vysvětlit to, že sedmdesát let od komunistického puče v Československu dochází k lákání pohlavárů této ideologie k podpoře menšinové vlády v demisi. Chce to opravdu odvahu a správné povahové vlastnosti. A takové kádry v našich končinách máme.

V poslední době několikrát zvítězili kandidáti, proti kterým byl ve většině mainstreamových médií veden rozhodný odpor. Nejznámějším příkladem je samozřejmě vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách v USA, ale třeba i vítězství Miloše Zemana v nedávném boji o Hrad nebo výsledek referenda o Brexitu. Navíc také média ztrácí svou schopnost tvořit veřejné mínění, což je velmi dobře vidět u nás na postoji veřejnosti například k migrantům či Evropské unii. Proč tomu tak je? Nabízí se několik vysvětlení, která se vzájemně doplňují.

Tak jo, Valentýn, takový ty kýčovitý srdíčka, holubičky, kytičky, cukrovinky a kdo ví, co ještě. Trapas, že jo. Můj kluk Vladimír říká, že ho neslaví (správně, on ho neslaví) protože to je americkej svátek.

Otcovská dovolená je nesystémový, populistický nesmysl. Abychom si rozuměli: Nemluvím o potenciálním efektivním řešení, které by umožnilo podílet se oběma rodičům pružně na výchově dítěte a zůstat přitom v kontaktu s trhem práce, ale o klasickém českém pseudořešení, které vešlo v účinnost 1. února 2018.

„A to jste to vzali nějak hopem, nejste trochu blázni? Ha, ha,“ to je asi druhá nejčastější věta, kterou teď slýchávám od známých. Následuje hned po: „Jak se máš?“ Pak přijde na řadu trapné uchechtávání a vysvětlování, že to my ne, že se to nějak samo...

Nevím, koho mám volit. Nepůjdu volit, stejně můj hlas nic nezmění. Můj kandidát už vypadl, v druhém kole nevolím. Tyto věty slýchávám v posledních dnech velmi často. Ti všichni, kteří je pronášejí, však neví, jak krátkozraký jejich postoj je.