Povídka o zlé kráse

Jednou žila královna vdova, o její kráse se mluvilo po celém kraji. Nabídla její ruku tomu, kdo by ji přinesl růži, které stála na vrcholu vysoké skály, která sahala až do nebe, a překryla celou horu se svými smrtelnými a tlustými hroty. Většina mužů by pro ni zemřela a pokusili horu zdolat, jenže neuspěli a nepřežili díky říznutí a píchnutí smrtelných hrotů růže. Královna si užívala sledování oběti, které pro ni trpěli. Věděla, že nikdo nemohl tento úkol splnit. Jonatánovi se nelíbily královniny způsoby. On, jako jiní, vyšplhal skálu, i přesto vskutku nechtěl se s královnou oženit spíš ji nějak potrestat. Tentokrát, hora s růží ho nechaly projít bez překážek. A tak získal růži a přinesl ji královně. Královna byla zklamaná. Doopravdy si nikoho nechtěla vzít. „Buďte klidná, má královno, nechte si růži, o Vaší ruku nestojím,“ Jonatán ji růži dal a odešel. Královna si růži nechala ve váze, a když spala, při temné noci růži vyrostly velmi rychle kořeny s hroty a překryla takto celý hrad. Královna se zděsila a stěží se dostala z hradu, pořezala se a výrazně si poškodila svůj obličej a tak přišla zcela o svůj půvab. Utekla do vesnice, kde ji nikdo nepoznal. Litovala špatných věcí, které způsobila a stala se srdečnou dámou. Pomáhala chudým, slabým, hladovým i nemocným. Laskavý muž shledal její laskavost dojemnou. Oženil se s ní, i navzdory jejímu poškozenému obličeji, a žili v souladu již navždy.