Bezmoc ve veseckém domě. Město tam dočasně nastěhovalo nepřizpůsobivé, policie jezdí denně

A tak jsem se do Vesce vydal. Vítají mě manželé, kteří ale nechtějí zveřejnit své jméno. Mají strach. Nepříjemnou situaci se snaží řešit, nájemníci dokonce na magistrát poslali petici, stále se ale nic neděje. „Každou noc slyšíme jen řev, urážky a rány. Policie sem jezdí skoro každý den, přesto se nic nemění, za hodinu je to jako před tím,“ říkají mi. Oba jsou na vozíku a nespravedlivou situaci vnímají velmi citlivě. „Platíme nájem, staráme se o byt, investujeme do něj. A oni? Nedělají nic, jen obtěžují okolí,“ pokračují.

Je vidět, jak jim celý problém leží v žaludku. Paní mi ukazuje videa a fotky, co se před domem odehrává. Vidět jsou na nich rvačky nebo sprostý řev obyvatel prostor v přízemí.

Ale jak se sem vlastně dostali? V únoru jim vyhořel dům ve Studniční ulici. Město přispěchalo s pomocí a jeho nájemníkům nabídlo přechodné bydlení právě ve Vesci, než si najdou něco nového. Smlouva platila do konce března, město ji nakonec prodloužilo do 23. dubna. Ani poté si ale nic nového nenašli, od té doby neplatí nájem ani energie a z domu je nikdo nedokáže dostat.

„Selský rozum mi říká, že když je to majetek města, tak přece musí mít páky na to je vystěhovat. Já bych se s nimi nemazal,“ říká mi manžel paní, která mě do domu pozvala.

Jenže podle města to tak jednoduché není. Pokud totiž nájemník neopustí byt, město na něj u okresního soudu musí podat žalobu. To se podle města stalo už 24. dubna, tedy den poté, co nájemníkům skončila smlouva. Od té doby se ale nic nestalo, soud ještě nerozhodl.

„Zároveň jsme požádali soud o urychlené rozhodnutí, jelikož situace je neúnosná. Již 22. května jsme na základě výzvy soudu, doručené 17. května, sdělili, že souhlasíme s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání,“ uvedla mluvčí magistrátu Jana Kodymová.

Jenže je srpen, a rodina zde bydlí dál. Navíc podle ostatních nájemníků nejde o bytové prostory a město je poskytlo opravdu jen výjimečně. „Dřív tam byl obchod, co já vím, je tam jeden záchod a nebyla tam ani sprcha, leda by si ji sami dodělali,“ dozvídám se.

Rodina bydlí v přízemí, kde jsou i další služby, hned naproti je mini školka, na chodbě sídlí i kadeřnice nebo zubař a obvodní lékař.

A tak se jdu zeptat do školky Slůně, jak se jim se sousedy žije. Otevírá mi Věra Křížová, která má místní dětský klub na starost. „Neustálý hluk a nepořádek, to mi vadí,“ říká mi. Dozvěděl jsem se, že pořádala i přespávání ve školce, to ale bylo zrušeno. „V noci se tu dějí strašné věci, děti se bály. Musela jsem to zrušit,“ pokračuje.

Z chodby se ozývá prásknutí dveřmi a Věra Křížová se vydává na chodbu, asi šestnáctiletého mladíka zvýšeným hlasem poučí o tom, jak se chovat. „Vy se jich tedy nebojíte,“ říkám jí. „Ono to na ně celkem platí a když to neudělá nikdo jiný, musím já,“ říká smířeně.

Ani ona nechápe dvojí přístup. „Představte si, že byste takhle fungoval vy nebo já. Okamžitě bychom byli vystěhování a nikdo by se nás na nic neptal, nemyslíte? Vezměte si, že tu mám rok a půl staré děti. Jejich mámy je tu nechávají a jdou do práce, aby zaplatily nájem a měly kde bydlet. A oni? Přes den spí, práci nemají, a v noci dělají bordel,“ pokračuje.

Nebojí se případné msty? „Nebojím, oni vědí, co ode mě čekat,“ loučí se se mnou.

Já pokračuji dál, před domem narazím právě na zmíněného mladíka. „Jsou rodiče doma?“ ptám se. „Táta spí,“ dozvím se jen. Ptám se ho, zda ví, jak svým chováním obtěžují ostatní lidi v domě. „Nic neděláme, nikomu neubližujeme, nechte nás na pokoji,“ dozvídám se jen, pak přede mnou mizí.

Přemýšlím, jak se celá situace dá řešit. A nic mě nenapadá. Město bude čekat na rozhodnutí soudu, nájemníci budou každý večer volat policii, policie přijede, zakročí a zase odjede. Začarovaný kruh.