Jsou mladí, plní energie, milují dobrodružství, turistiku a říkají si Trail Brothers. Čtveřice studentů z Jablonce během 11 dní dokázala ujít více než 500 kilometrů napříč Českem. Startovala ve Zlíně a odsud přes Beskydy, Jeseníky, Orlické hory a Krkonoše putovala do Jablonce.
Čím déle šlapali, tím rychlejší byli. Postupně tak dokázali za jediný den urazit i více než 50 kilometrů. Původní plány přitom byly úplně jiné. Jakub, Jáchym, Štěpán a Theodor chtěli vyrazit na náročný trek na Korsiku. Kvůli pandemii ale museli plány změnit. „Je to už pár let, kdy jsme začali chodit na první menší túry. Nejprve šlo o jednodenní výlety do Jizerek nebo Krkonoš, postupně jsme ale prodlužovali délku i počet dní a z prvotní padesátky jsme se postupně dostali až ke stému a dvoustému kilometru. Stále více a více jsme tomuto koníčku propadali. Po loňském dvě stě kilometrovém maximu, který jsme zdolali za pět dní, jsme chtěli zdolat jednu z nejnáročnějších turistických cest, korsickou GR20,“ popisuje Štěpán Tomek.
Jenže kvůli pandemii se plány změnily. Trail Brothers tak hledali vhodnou alternativu. Plánovali, zkoumali trasy, a nakonec došli k plánu zdolat nejvýznamnější české vrcholy. „Z našich časových výpočtů jsme došli k hranici pět seti kilometrů a trase po nejvýznamnějších českých vrcholech, malebných údolích a vodními zdroji neobohacených hřebenech. Primárně jsme se ale chtěli držet na hřebenech zuby nehty, protože údolí byla nudná a většinou se šlo po silnici. Zdolat jsme přitom měli převýšení rovné hloubce Mariánského příkopu, jehož cílem měl být rodný Jablonec nad Nisou,“ komentuje Theodor Brycz.
Úspěch takové výpravy se odvíjí mimo jiné od kvalitního vybavení. Každý z kluků tak na zádech nesl od 11 do 15 kilo se vším všudy. Prý si ale člověk po pár dnech na permanentní zátěž zvykne. Stejně tak si kluci postupně každým dnem zvykali na nekonečné šlapání do kopců i z nich, a díky tomu byli den ode dne rychlejší.
Procházet česká pohoří jen s báglem na zádech, pozorovat krajinu při rozbřesku i s hvězdnou oblohou nad hlavou je jistě krásné, ale taky náročné. Z treku tak nakonec museli odstoupit Jáchym a po něm Kuba. Jáchym skončil po překonání Radhoště a Lysé hory. „Extrémní stoupání a klesání jsme zakončili po osmačtyřiceti kilometrech ne moc vydatným spánkem až v jedenáct večer. Druhý den pršelo od rána do večera, a i přesto, že jsme svolili, a ač to nebylo v plánu, šli do hotelu ve Frenštátu pod Radhoštěm. Jáchym se ráno probudil s bolestmi hlavy a křečemi, které vyvrcholily opakovaným zvracením. A vzhledem k tomu, že následující den bylo potřeba jít dál a počasí zrovna moc nepřálo, byl rád, že mohl jet vlakem domů,“ vypráví Tomek.
Trojice ve složení Theodor, Štěpán a Jakub pokračovala dál. Při slézání z Pradědu začal ale mít Kuba problémy s úpony na nártech, a i když zvládl absolvovat dalších 35 kilometrů, nakonec musel i on dojet domů vlakem.
Nejzábavnější podle Štěpána byly chvíle vaření. „Nejde říct, že by se naše kulinářské schopnosti nějak dramaticky zlepšily postupem času, ale ve srovnání s prvním obědem, který jsme vařili v podobě instantních polévek ještě ve Zlíně, to určitě lepší bylo. Ne, že bychom neměli s výkonem vařičů zkušenosti, ale nechtělo se nám přespříliš dlouho čekat, až se začne polévka vařit, tak jsme trochu přitopili pod kotlem,“ říká Tomek a pokračuje: „Během minuty vyletěla Theodorovi nezastavitelně polévka z hrnce ven, polila celý vařič, hrnek, bombu, stůl a komicky i jeho kalhoty. To mi přišlo nadmíru zábavné, jenže smích a lapání po dechu mi zapříčinily sledovat moji várku nudlové polévky, která nedlouho potom utíkala po stole za svojí rajskou kámoškou, kterou předtím vařil Theodor. Takže jediní dva, kteří z toho vyvázli bez úhony, byl Jáchym s Kubou, kteří se nám už v klidu mohli smát během umývání našeho vybavení.“ Není tak divu, že právě pořádné jídlo bylo to, na co se kluci po návratu domů nejvíc těšili.
Celá cesta přinesla studentům nejen spoustu zážitků, ale také vědomí solidarity, empatie a radosti, které dostávali od přátel sledujících jejich výpravu. Navíc tato cesta prověřila i jejich přátelství. Ukázalo se, že spolu dokážou vydržet i dlouhou dobu bez známé „ponorky“. „Potkali jsme kupu lidí, kteří mají stejný záměr, cíl a koníček jako my. Moc jsme si to užili, osobně jsem se podíval na místa, kde jsem ještě nikdy nebyl a ona ta pěší cesta vždycky člověka naplní dojmy víc, než kdyby si dojel na Lysou horu autem. Ale nejvíc radosti a zážitků jsme si asi odnesli ze spaní a vaření, které odhalilo naše slabší stránky,“ dodává Tomek.
I když se klukům sotva začínají hojit puchýře, už nyní plánují, jak v budoucnu vyrazí na podobnou výpravu. Po návratu domů je totiž čekaly nejen pocity hrdosti a úlevy, že se nemusí smiřovat s neúspěchem, ale taky spousta podpory z okolí. „Dostalo se nám jí tolik, že ačkoliv jsme poslední den pochodu řekli, že už nikdy v takovém tempu víc, rádi bychom šli dál, postavili se větším výzvám a zažili tento skvělý pocit znovu,“ uzavírá Brycz.
Foto Trail Brothers
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
